Zvětšit obrázek

Kresba tyreofory z roku 1888. Kredit: volně k použití kvůli stáří, Wikimedia Commons.

Je to skoro neuvěřitelné, ale série druhů, dlouho považovaných za spolehlivě vymřelé a pak zázračně nalezených, pokračuje ve velkém stylu. Teď se to přihodilo bizarní mrchožravé mouše, která vzhledem nijak nezapře divoký životní styl. Snad ani extrémisty posedlé zkázou přírody nemůže mrzet, že se po více než 160 letech vrátila z entomologických legend do světa živých.

Zvětšit obrázek

Tyreofora opět mezi námi. Kredit: Daniel Martín-Vega.

Jde o přibližně centimetrovou mouchu druhu Thyreophora cynophila, anglicky přezdívanou bone skipper, čili něco jako „hopsalka kostní“. Roku 1798 ji pro vědu nadšeně popsal německý přírodovědec Panzer jako Musca cynophila, v němčině pak coby „Hundefliege“, psí mouchu. Objevil ji totiž na mršině psa v německém Mannheimu. Její jméno poněkud irituje paleontology, protože ho používají pro linii ptakopánvých dinosaurů zahrnující ankylosaury a stegosaury. Tyreofory vypadají jako z jiného světa – velkou, jásavě oranžovou hlavu doplňuje kovově modré tělo a křídla se dvěmi černými skvrnkami. Podle některých starých pozorování dokonce jejich oranžová hlava světélkuje ve tmě. Odborníci považují nápadný vzhled těchno much za produkt pohlavního výběru a není prý vyloučeno, že samci tyreofor bojují o partnerky, aby získali jejich přízeň.

Časem se ukázalo, že se tyreofory neomezují jenom na pošlé psy, ale především na mršiny velkých zvířat, jako jsou jeleni. Od střední po západní Evropu provozovaly napínavý životní styl lovců mršin, po nichž pátraly v noci a výhradně během zimních měsíců. Stravu pro sebe i své larvy hledaly především v morku rozbitých kostí velkých zvířat, které byly v evropských lesích vždycky docela běžné, ať už díky medvědům, vlkům nebo lidem. V rámci much se řadí k sýrohlodkám (Piophilidae). Jejich známější a vzhledově méně výstřední příbuzné dodnes šokují turisty na Sardinii, kteří se přijdou podívat na výrobu slavného sýra Casu Marzu. Tento sýr je jenom pro opravdové labužníky, neboť zraje prolezlý larvičkami sýrohlodky drobné (Piophila casei) a pojídá se hodně rozložený, včetně živých osmimilimetrových larev.

Zvětšit obrázek

Casu Marzu, sýr pro náročné. Kredit: Shardan, Wikimedia Commons.

Tyreofory doplatily na extrémní specializaci, protože s poklesem počtu velkých šelem a s rozvojem technologií chovu dobytka v první polovině 19. století došlo k náhlému úbytku velkých mršin v krajině a s nimi zmizel i dostupný morek. Od roku 1850 byly považovány za spolehlivě vyhynulé a entomologové postupně zapomněli, jak vlastně tyreofory vypadaly. Kovově modré mouchy s oranžovou hlavou přešly do entomologických bajek. Lze sice připustit, že se na jejich zmizení významně podepsali lidé, bylo to ale zřetelně neúmyslné a snížení počtu mršin mělo nepochybně mnohé příznivé důsledky.

Zvětšit obrázek

Mršiny dnes zajišťuje především silniční provoz. Kredit: Djambalawa, Wikimedia Commons.

Klinická smrt druhu mrchožravých much trvala až do konce roku 2009, kdy amatérský fotograf v národním parku Sierra de Cebollera ve španělské provincii La Rioja nafotil podivnou mouchu. Byla tak zvláštní, že ji oslovení entomologové nejprve považovali za něco spolehlivě tropického. Nakonec jeden z nich ve výstředním hmyzovi odhalil desítky let zmizelou tyreoforu. Začátkem roku 2010 se na místo pořízení inkriminované fotografie vrátil entomologický tým vedený Danielem Martínem-Vegou ze španělské Universidad de Alcalá. Badatelům se podařilo pochytat šest tyreofor a neobyčejné mouchy definitivně vstaly z mrtvých. Podle Martína-Vegy unikaly dlouho pozornosti všetečných entomologů, kteří se mnohdy neštítí ani zapáchajících mršin, protože poletují za zimních nocí, kdy entomologové obvykle nefungují. Snad jim časem odpustí i autoři seznamů vyhynulých druhů, kteří tyreoforu v roce 2007 s velkou slávou zařadili jako jediného zástupce řádu dvoukřídlých (Diptera) na seznam totálně vyhynulých moderních evropských druhů.

Prameny: Systematic Entomology 35: 607–613, Wikipedia (Thyreophora cynophila, Cheese fly).