Zvětšit obrázek

Dvojice družic GRACE měřících změny gravitace (NASA)

Snaha ochránců přírody zachránit svět je bezesporu míněná dobře. Často se přitom začíná slovy: „Dnes už dobře víme, že…“ Bohužel, vědecké články nás usvědčují z omylu. Spíše bychom měli říkat: „Dnes stále ještě pořádně nevíme, zda…“ I ta nejbrilantnější dedukce se může obrátit v kolosální blbost, pokud vychází z mylných vstupních údajů.

Greg Asner: „Stejné kusy lesa mohou vázat velmi odlišná množství uhlíku.“

Prestižní vědecký časopis Proceedings of the National Academy of Sciences přináší překvapivé výsledky inventury uhlíku v peruánských deštných lesích v Madre de Dios. Na 43 000 čtverečních kilometrech mělo být podle dosavadních měření v tamější pralesní vegetaci vázáno bezmála 600 milionů tun uhlíku. Tým vedený Gregem Asnerem z Carnegie Institution for Science provedl celou řadu měření pomocí satelitů, letadel i pěších „výsadkářů“. Vědci byli zaskočeni faktem, že na první pohled stejné kusy lesa mohou vázat velmi odlišná množství uhlíku. Významnou roli tu sehrává půda, na které les roste. Na mladších půdách je množství zadrženého uhlíku větší. Studie odhalila, že do ovzduší se „valí“ značné množství oxidu uhličitého i z lesů, které se zdají na první pohled nenarušené. A naopak. Na místech, kde byl prales vykácen a následně tam dochází k obnově vegetace, je z ovzduší vyvázáno překvapivě velké množství oxidu uhličitého. Svět se dohodl, že bude rozvojovým zemím platit za oxid uhličitý, který se jejich přičiněním udrží vázaný ve vegetaci deštných lesů. Například v těch lesích, které se nevykácí, aby se na uvolněné půdě mohly pěstovat plodiny určené k produkci „ekologických“ biopaliv.  Teď se ale ukazuje, že vlastně ani pořádně nevíme, kolik oxidu uhličitého máme těmto zemím za jejich lesy připočítat k dobru a kolik jim máme zaplatit.

Záběry ledu, jenž se odlamuje z čela ledovců a s mohutným šplouchnutím se řítí do moře, patří neodmyslitelně ke všem filmům o zkáze světa, jež nás čeká v důsledku globálního oteplování. Led se ale odlamuje i z čela ledovců, které se nezmenšují, ale naopak rostou.
Takže stejné záběry by mohli použít i autoři filmů, které by nás varovaly před nástupem nové doby ledové.

Zvětšit obrázek

Grónsko taje dvakrát pomaleji, než jsme se domnívali. (TU Delft)

Kolik ledu vlastně v současnosti v Grónsku a Antarktidě taje? Na tuto otázku odpovídá studie zveřejněná ve vědeckém časopise Nature Geosciences. Vychází z výsledků měření gravitace dvěma satelity GRACE. Předchozí měření určila, že Grónsko ztrácí ročně 230 gigatun ledu a západní Antarktida je každoročně lehčí o 132 gigatun ledového příkrovu. Tato měření však byla zatížena značnou chybou. Vědci jaksi pozapomněli, že jsme tu měli dobu ledovou, kdy byla masa ledu mnohem větší. Tání na konci doby ledové, z kterého nelze vinit člověka a jeho činnost, mělo za následek vzestup oblatí kontinentální zemské kůry, kterým se ulehčilo od zmizelého ledu. Tento vzestup stále doznívá a promítá do výsledků gravimetrických měření. Po korekci vychází tempo tání grónských a západoantarktických ledovců poloviční.

Výsledky podobných výzkumů nelze než vítat, protože se nám díky nim nabízejí různé „výchozí údaje“ pro věštění budoucnosti tohoto světa. Každý pak může použít s odvoláním na příslušnou vědeckou publikaci právě ta data, která mu nejvíce vyhovují. „Alarmisté“ jistě nezačnou tlouct o stůl novými údaji o polovičním tempu tání ledovců. „Popírači“ se jich určitě hbitě chopí. Svou vlastní soukromou pravdu pak budou mít všichni. Dokonalý stav!

 
 
Pramen: PNAS, Nature Geoscience, NASA, SRON, TU Delft)

Poznámka redakce:

Zvětšit obrázek

Horní graf odráží změny rozlohy antarktického mořského ledu v průběhu roku. Křivka se vztahuje na průměry počítané z období 1980 - 2000. Spodní diagram znázorňuje červencové anomálie. Kredit: NOAA, NASA-EO

Část článku se týká kontinentálního zalednění Grónska a Západní Antarktidy. Zajímavé jsou také údaje o aktuální rozloze mořského ledu v okolí pólů, který vzniká vymrzáním vody. Teď se na severní zemské hemisféře spíš jistě než pomalu končí léto. Mořský led v Arktidě je právě na svém ročním minimu a opačně – v nejjižnější oblasti je antarktický na svém ročním maximu. Zatím poslední měsíční přehled (který s asi 10 – 12 denním zpožděním po skončení daného měsíce vydává NOAA) je z července, kdy bylo v Arktidě o 16,9 procent, tedy o 1,71 miliónů kilometrů čtverečných méně mořského ledu, než je červencový průměr stanovený z let 1979 – 2000. Před dvěma lety, v roce 2008, byl tento pokles dvojnásobný (-33,6 %).

To, co se ale v mediálních zprávách zřídkakdy objeví, je rozloha ledu na jihu, v Antarktidě. Ta byla letos v červenci na svém „současném historickém“ maximu. Je to sice jen o 4,8 procent nad průměr 1979 – 2000, což představuje asi „jen“ 0,8 milionu kilometrů čtverečních, ale než začneme příliš zjednodušeně propočítávat celkovou bilanci, je nutné si uvědomit, jak „hrůzostrašné“ tyto rozdíly jsou. Teď v září je, co se rozlohy mořského ledu týká, arktické roční minimum a antarktické maximum. O půl roku, v březnu bude situace obrácená. Mezitím v Arktidě přibude asi 10 miliónů km² mořského ledu a v Antarktidě asi 15 milionů km² ubude. A když se někdo touží hrát s desítkami a stovkami tisíců čtverečných kilometrů, měl by si uvědomit, že před třiceti lety parametry mořského ledu nebyly tak úzkostlivě měřeny. V tom období by uvedné rozdíly zaujaly jenom ty, kteří by si z profesionálního zájmu položili otázku, co způsobuje, že bilance se posouvá v prospěch jižní polokoule.