O schopnostech chobotnic bylo popsáno hodně papíru. Za jejich kousky nemusíme chodit daleko. V sousedním Rakousku svého času předváděli v Salzburgském Dómu přírody jak chobotnice umí rozšroubovat uzávěr zavařovací sklenice a dostat se k pamlsku. Paul the Octopus je zase televizní hvězdou v předpovídání výsledků fotbalových zápasů. Jedna kalifornská chobotnice došla slávy, když se pobavila otevřením výpustě a likvidací obrovského akvaria,… Inu, není divu, patří totiž k nejinteligentnějším bezobratlým. 

O těchto samotářských živočiších víme, že mají krátkodobou i dlouhodobou paměť. V dalším rozvoji té dlouhodobé ale mají smůlu, vyžaduje to čas a toho se jim k nízkému věku, kterého se dožívají, nedostává. Málokterá přežije 12-18 měsíců. Kde se všechno mladičké chobotničky naučí je tak trochu záhadou, protože jejich kontakt s matkou trvá sotva měsíc, poté jim uhyne. Za nejinteligentnější chobotnici někdy bývá považováno stvoření z tropického moře, které bylo objeveno před dvanácti lety v jihovýchodní Asii u břehu ostrova Sulawesi. Je to takový malý šašek, který nejen že se dokáže parádně maskovat až je k nerozeznání od podkladu, ale umí napodobit kde co. Jednou se tváří jako krab mírně zahrabaný do písku a pohybem vábí sexuálně žádostivé samečky k hrátkám, které pak sežere. Jindy plave jako platýz a nebo si dodá imidž jedovatého hada. Podle této schopnosti podvádět ostatní živočichy dostala své druhové jméno Thaumoctopus mimicus.

Když máte jedny ošoupané texasky, není co řešit. Když je šatník plný hadrů, už jen samotné rozhodování co si obléci je pořádná „makačka na bednu“. Naše chobotnice má ve skříni nejméně patnáct navzájem odlišných rób a to již nějakou tu inteligenci navíc vyžaduje. Bez problémů ze sebe udělá platýze a to nejen barvou, ale i tvarem – zplacatí si tělo a přimkne chapadla k sobě, zvolí decentně tmavohnědou a hned své okolí zbytečně neprovokuje. Může si ale ze všech vystřelit, navléci se do výrazně černo bíle pruhovaného, patřičně rozvlnit chapadla a hned je z ní klubko jedovatých mořských hadů. Umí ale i úbor vznešeného perutýna, to si svůj pas zformuje do proudnicového tvaru a barvami překypující chapadla s nepravidelnou kresbou vytrčí stranou aby některé vypadaly jako tmavé ostny. Podle nálady může na hladině zapózovat jako medúza s žahavým třásněním a když jí omrzí dělat sasanky a mušle, spojí chapadla, prohne je a zahrozí jako trnucha. A kdyby ani to nezabralo, zkusí straška a nebo něco jiného kousavého.

Chobotnice maskovaná není velký tvor, tělo má jen asi 6 cm, zato chapadla může roztáhnout až na rozpětí téměř půl metru. Všechny ty pestrobarevné tanečky, s výjimkou sexuálních, nejsou pro potěchu okolí, ale natruc predátorům. I když je její převlek od originálu přece jen k rozeznání, nějakou dobu to zabere. Případný útočník, který by si na ní chtěl smlsnout musí přemýšlet, a to jak známo bolí. Navíc predátoři bývají spíše svalnatci a hrubiáni a než si to v mozku všechno sesumírují a zjistí, že jde o podvod, chobotnička se jim ze scény vytratí. Zdá se, že tato volba se jí vyplácí a že se jí v tichomoří daří lépe než jejím soukmenovkyním, které se jen nenápadně maskují splynutím s pozadím. Rozmanitá kamufláž, která se nám jeví jako šaškování, není jen hrou barev, ale jde tu o změnu v myšlení a takovou strategii si hned tak někdo dovolit nemůže, je totiž spjata s rozvojem mozkových schopností. Je dobré si uvědomit, že v tomto případě nejde jen o splynout s prostředím a znehybnět. Jde o vyhodnocování situace, o volbu aktivního, neuspěchaného pohybu. Různé převleky vyžadují odlišné chování a zapojování jiných svalových partií. Podle situace se musí volit optimální i doba trvání kamufláže – to podle protivníka proti kterému je namířena a musí odpovídat jeho schopnostem klamstvo prokouknout. O tyto taškařice ale nyní nejde. Přesněji jde i nejde. Strategie převleku za nebezpečného predátora je riskantní byznys a u zvířat se nevyskytuje často. V tomto případě mohla být chobotničí strategie úspěšná jen proto, že šla ruku v ruce s výrazným „mentálním“ skokem ve vývoji hlavonožce. Vědce proto zajímá otázka, kdy k této změně došlo. Pokouší se to zjistit čtením genetického kódu. Sekvenují úseky DNA 35 příbuzných chobotnic a porovnávají je. Stejné úseky je nezajímají, zajímají je jen ty v nichž se jednotlivé druhy liší. V těch místech je šance narazit na nějakou souvislost se změnou stereotypu chování, což se schopností využívat klamné kamufláže úzce souvisí. Vědci se snaží najít odpověď na tři věci:

1.) Kdy došlo k vývinu výrazného agresivního vzoru, který má u predátora navodit druhý „šok“, když ten první (maskovací) selže.
2.) Kdy se u chobotnice vyvinulo plavání stylem platýze a k tomu patřičné uspořádání a ovládání jejích dlouhých chapadel.
3.) Kdy došlo ke změně strategie jejího chování a přešla na lov za dne. To je totiž pro zbytek chobotnic tak rizikový byznys, že ho prakticky neprovozují.
To jsou hlavní odlišnosti, které vedly k vývoji nového chobotničího rodu. Až se jim to podaří, mají už vytyčen další směr bádání - hodlají mapovat rozšíření chobotnice v oblasti celé Indonésie a zjišťovat jakou cenu za svou strategickou volbu musí chobotnice platit. Evoluce, jak známo, nezná nějakou konečnou výhru, je to nekonečná šachová partie tahů a protitahů, nikdy nekončící boj o přežití. Predátoři se v této partii také jistě poučí a stanou se chytřejšími a možná k tomu již někde došlo. Dost možná, že vědci na případu chobotnice zjistí, že Země za nějaký ten čas bude místem jen pro samé chytrolíny.

Pramen: California Academy of Sciences