Zvětšit obrázek

Čínská jaderná elektrárna CANDU. Kredit: AECL, Wikimedia Commons.

Vztah moderní civilizace k jaderné energii vlastně nepřetržitě prochází dramatickým vývojem. Původně salónní záležitost několika nesrozumitelných fyziků upoutala pozornost vojenského průmyslu a tajných služeb, aby se po úspěšné likvidaci center nepřátelské mocnosti stala populárním palivem a zároveň spolehlivým strašákem moderní doby.

Zvětšit obrázek

Superphénix. Zatím největší rychlý množivý reaktor. 1982 terčem ekoteroristického raketového útoku, 1997 uzavřen z politických důvodů. Kredit: Yann Forget, Wikimedia Commons.

Úlek z několika fakticky nepříliš významných nehod, které svým reálným rozsahem zaostávají za jinými průmyslovými katastrofami, přiživil mysteriózní strach z jaderné konfrontace velmocí a jako výsledek dodnes přežívá úsměvný postoj, že jaderná energie zásadně ohrožuje životní prostředí. Zmatené zelené skupiny bojují proti jádru, které je ve skutečnosti zelenější, než oni sami.

Dny aktivistů připoutaných k jaderným reaktorům jsou už ale podle všeho sečteny. Obavu z jaderného zničení vystřídal neméně populární a možná ještě více mysteriózní strach z počasí, který odhaluje neudržitelnost protijaderného postoje. Časy se mění a pěkně to ilustruje i nový koncept blízké jaderné budoucnosti, který teď pro časopis Science sepsali britští odborníci Robin Grimes z Imperial College London a William Nuttall z Cambridge University. Je to vlastně cestovní mapa evoluce jaderné energie, která by se při respektu k lidskému zdraví i okolnímu prostředí měla stát klíčovým zdrojem energie pro planetární civilizaci nadcházejících desetiletí. V jejich představě by se měly odehrát dvě fáze této evoluce, přičemž v první z nich jaderné státy obmění svůj stávající jaderný park či prodlouží jeho životnost.

Zvětšit obrázek

Jako pevnost. Jaderná elektrárna Laguna Verde. Kredit: Exarkunmx, Wikimedia Commons.

Po uplynutí zhruba dvaceti let by se měla rozběhnout druhá fáze jaderné evoluce, během níž by se moderní jaderné technologie lavinovitě rozšířily do průmyslu a každodenního života všech zemí.

Podle Grimese a Nuttalla vedou obavy z klimatu, rozklížení energetické bezpečnosti a vyčerpání klasických zdrojů energie vcelku nevyhnutelně k veselé renesanci tolik zatracované jaderné energie, která zatím přes snahy mnoha vědeckých projektů zůstává nejreálnější variantou pro spolehlivý pohon civilizace. Autoři předpokládají, že kolem roku 2030 budou k energetické síti připojeny první jaderné reaktory nové generace, které budou využívat uranové palivo zhruba patnáctkrát účinněji oproti dnešním reaktorům. Upozorňují i na vývoj reaktorů s vyměnitelnými komponenty, jejichž životnost by mohla být až 70 let, přičemž současné reaktory pracují kolem 40-50 let. To by pochopitelně snížilo náklady a dál zvýšilo bezpečnost provozu takových reaktorů.

Zvětšit obrázek

Robin Grimes zády před reaktorem. Kredit: EPSCR.

Jaderné technologie jsou v dnešní době převážně velmi nemobilní. Grimes a Nuttall je oproti tomu vidí v blízké budoucnosti jako poměrně slušně pohyblivé. Lodě s instalovanými reaktory by mohly podle aktuální potřeby kotvit u velkých měst či průmyslových zón i v zemích, které dosud nemají vybudovanou solidní energetickou síť. Mobilní zdroje energie by ale jistě uvítaly i ty nejrozvinutější země. Ať chceme nebo ne, naše planeta je hodně neklidné místo a na různá překvapení tu nikdy nebude nouze. Grimes s Nuttallem zmiňují i velmi zajímavou technologii malých kompaktních reaktorů, které by fungovaly jako přerostlé jaderné monočlánky. Dodávaly by se naplněné palivem, fungovaly by několik desítek let a pak by se vracely výrobci, čímž by odpadlo zdlouhavé a problematické doplňovaní jaderného paliva. Prý by to mohl být i způsob, jak odříznout neatomové země od jaderného materiálu. Naskýtá se ovšem otázka, zda by nějaký prohnaný stát, silně toužící po jaderných hlavicích, opravdu nebyl schopen se do uzavřených reaktorů dostat, když už by je měl pod nosem na svém území.

 

Dokáže to? Kredit: Fox Broadcasting Company.

Na konceptu Globální jaderné renesance je sympatický důraz na investice do jaderného výzkumu a hlavně do vzdělávání nové generace jaderných inženýrů. Kvůli jaderné panice minulých desetiletí je jaderných specialistů málo a bez kvalitních lidí a myšlenek žádná renesance nebude. Taky by nebylo špatné zapracovat na obrazu jaderné energetiky v médiích. Neohroženým astronautem chce být skoro každý, Homerem Simpsonem v jaderné elektrárně asi málokdo. Na druhou stranu, s ohledem na nedávnou minulost civilizace východního bloku, lze opodstatněně varovat před přílišným oslněním dlouhodobými plány a přehnanou důvěrou v souznění cílů a snah významných států budoucnosti. Pokud můžeme vůbec něco vědět o světě za dvacet let, tak je to jistota, že vývoj civilizace nebude odpovídat našim dnešním představám. Můžeme vzít jed na to, že přijde překvapivý objev či událost, která nasměruje energetiku úplně novým směrem. Těžko říct, jaký bude osud jaderné energie, je ale moc dobře, že jsme ji nepohřbili v záchvatu protijaderné deprese.

Prameny:

ScienceDaily 12. 8. 2010, Science online 13. 8. 2010.