Ve Velké Británii se vyskytl první případ variantní Creutzfeldt-Jakobovy choroby u níž je vážné podezření, že k přenosu došlo prostřednictvím transfúze krve. Pacient, který zemřel na lidskou formu choroby šílených krav (BSE) tuto chorobu zřejmě získal při léčbě v nemocnici, kdy mu byla podána cizí krev. Není možné jednoznačně říci, že se pacient nakazil smrtelnou nemocí nazývanou variantní Creutfeldt-Jakobova choroba (vCJD) z krevní konzervy, ale hodně indícií tomu nasvědčuje. Vyloučit ale nelze ani to, že se pacient nakazil pozřením infikovaného masa. V každém případě se jedná a  první doložený případ možného přenosu krevní transfuzí. Zdravotní služba, která má v Británii pod kontrolou národní transfúzní službu, již kontaktovala patnáct dalších pacientů, kteří také obdrželi krev od dárce, který  zemřel na vCJD. Těmto lidem, kterých je zatím evidováno 15, byla nabídnuta pomoc a spolupráce.
Test na vCJD, který by dokázal infekční prion určit z krve dosud není k dispozici a tak banky krve nejsou schopny své zásoby prověřit a infekční šarže selektovat. Existují ale předběžná opatření, která se týkají dárců krve a ta by měla riziko přenosu vCJD omezit. Americké a kanadské banky krve odmítají jako dárce krve britské občany a také ty, kteří delší dobu na Britských ostrovech pobývali.
Dalším opatřením je, že z odebrané krve se nyní odstraňují bílé krvinky, o nichž se soudí, že jsou schopny nemoc přenést.
Člověk o němž se má zato, že nemoc přenesl, daroval krev v roce 1996. Bylo to tedy ještě v době, než opatření o eliminaci bílých krvinek z krve vstoupilo v platnost. Zmíněný dárce poté onemocněl a tři roky nato zemřel. Příjemce jeho krve nyní také zemřel  na vCJD.

Po tomto případu úmrtí na vCJD již nelze počítat s tím, že by se pravidla zaměřená na omezení rizika přenosu vCJD prostřednictvím krve od rizikových dárců, zmírňovala. Naskýtá se dokonce otázka, zda jsou přijatá opatření dostačující.  Z krve například nelze zcela odstranit všechny bílé krvinky. Infekční by teoreticky měly být nejen lymfocyty, ale i  zbytky rozpadlých lymfocytů, které odstranit prakticky nelze.

Je tu ale ještě jeden problém, který bych rád doložil vlastní zkušeností.
Trpěl jsem častými angínami ale k odstranění krčních mandlí jsem nabyl odvahy až v dospělosti. Jako poučenému mi bylo jasné, že ve zralém věku to již není zase až tak banální operace. Ne, že bych byl posera, ale strach ze šmykání hluboko v krku, kam si vzhledem k dávícímu reflexu nemohu ani sám sobě sáhnout, vykonal své. Preventivně jsem si těsně před výkonem naordinoval tři nebo čtyři prášky proti bolesti. Zvolil jsem zcela neškodné. Ty které nám v televizi názorně předvádějí, jak po nich bolest ustoupí a jak nemají pakticky žádnou kontraindikaci. Operace se zdařila. Bolest ustoupila ale s ní i srážlivost mé krve. Mohl za to acetylsalicilan sodný. Když jsem pak měl po probdělé noci spolykáno v žaludku tolik krve, že se jí začalo nedostávat jinde, přišla na řadu transfůze. Rázem jsem se tak zařadil  mezi  ty, kteří vděčí bezejmenným dárcům za život a mezi ty, jež z pocitu vděčnosti, krev také dávají. Otázkou je, zda ušlechtilá snaha splatit společnosti dluh, jí také skutečně prospívá. Podle nových poznatků by se nás, kteří jsme dostali krev, měla společnost spíš varovat jako „čert kříže“. Stali jsme se totiž rizikovou skupinou, a to nejen z pohledu možného přenosu vCJD, ale také HIV,… A možná i hlouposti.

Zdravotnictví, a nejen naše, stojí nyní před rozhodnutím jak otázku nedostatku krve řešit. Pominout riziko a utěšovat se, že například v případě CJD je inkubační doba až 30 let, anebo přijít až o 15% dárců krve?