Vše začalo u tiskařských strojů. Právě pro ně byly mikrojehly původně vyvinuty a protože se při tisku používají barvičky, tetované palce opravářů tiskáren neušly pozornosti zdravotníků. Stačilo jen dát si myšlenkově dohromady pár dalších věcí, třeba tu, že více vpichů na vícero míst v kůži vyvolává v organismu větší odezvu imunitního aparátu, než když se očkovací agens vstříkne jen do jednoho místa a objev mikrojehly pro humánní použití byl na světě. Časem se ukázalo, že mikrojehly mají ještě více předností. Když se aplikovaná látka „rozprostře na větší plochu“, nezpůsobí tolik škody, jako když jí musíme pod velkým tlakem „naprat“ do jednoho místa. To se pak potrhá okolní tkáň tak dokonale, že vznikají léze. Citlivější osoby vědí, že pro samé modřiny už někdy ani není kam píchnout. Pro injekční jehličky platí přesný opak pořekadla, že méně znamená více. Alespoň co do bolestivosti a traumatizace tkáně v okolí vpichu.
Mikrojehly nejsou nový poznatek, již pár let se s nimi koketuje. K jejich uvádění do praxe začátkem roku 2008 hodně přispěl tým Daniela Wermelinga z Kentucky. Postarali se o to zveřejněním svých dobrých zkušeností s transdermálním přenosem léčiva u lidí, které publikovali v časopisu PNAS. Tehdy šlo o kovové jehličky.
Nyní tým pracovníků z Georgia Tech School of Chemical and Biomolecular Engineering přichází s podstatným vylepšením této technologie. Mark Prausnitze z Emoryho univerzity v Atlantě se svými kolegy za peníze daňových poplatníků poskytnutých prostřednictvím Národního ústavu zdraví (USA) uvedli v život myšlenku jehel, které se po vpichu do kůže rozpustí. Pouhých 650 mikronů dlouhé jehličky by nyní měly nahradit tradiční hypodermální injekce používané například při aplikaci chřipkových vakcín. Výhoda tohoto způsobu aplikace by se měla ukázat při jakékoliv pandemii, neboť aplikace takto podávaných přípravků je snadná a rychlá. S největším rozšířením se počítá v málo rozvinutých zemích, kde zdravotnického proškoleného personálu je akutní nedostatek. Vakcinaci náplastí s mikrojehlami si prakticky může provést každý sám.
Jehly jsou vyrobeny z polymeru polyvinylpyrolidonu (PVP), který je pro tělo neškodný. Vakcína se pro použití v této „injekční stříkačce“ připravuje tak, že se za chladu (ve vakuu) šetrně odpaří. V krystalické formě se pak smíchá s monomerem vinylpyrolidonu a dá se do formy.
K tomu aby směs se „zazděnou“ vakcínou polymerizovala do tvrdých jehliček stačí pokojová teplota a UV světlo. Pak už jen stačí „náplast s jehličkami “ z formy vyklopit, zabalit a odeslat k použití.
Samozřejmě, že rozsah použití je mnohem širší než jen zatím zmíněná vakcinace a že takto půjde aplikovat i jiná léčiva. Počítá se s léky pro drogově závislé, široké pole působnosti by pichlavé náplasti měly najít i u substituční hormonální léčby. Konečně jde o opravdové jednorázové použití, neboť z jednou rozpuštěných jehliček již nikdy nikomu nebude hrozit, že by se náhodně nakazil infekcí HIV, virovou žloutenkou či dalšími nemocemi. Není potřeba ani dodávat, že jde o levnější řešení, než kolik nás stojí klasické injekční stříkačky s tenkostěnnou kovovou trubičkou z kvalitního nerez materiálu, kterou je potřeba broušením upravit do patřičného ostří, vše spojit s umělou hmotou, opatřit těsnícím pístem, což vše dohromady znamená hodně práce i surovin. Zdá se, že rozpouštějícím se pichlavým náplastem, k jejichž výrobě stačí účinnou látku smíchat s umělou hmotou, nalít do formy a počkat až ztuhne, nestojí nic v cestě.
| Hroty obsahují účinnou látku (například vakcínu) Georgia Institute of Technology |
Po vtlačení do kůže se hroty rozpustí a svůj obsah uvolní do organismu. (Kredit: Georgia Institute of Technology) |
Pramen: Georgia Institute of Technology
Diskuze:
