Před několika dny jsme vás v článku „Extáze je přežitek“ informovali o překvapivém účinku podráždění imunitního systému, které se odrazí v naší dobré náladě. V podstatě šlo o vdechování mrtvých mykobakterií, které vyprovokuje nejen imunitní systém k reakci, ale též jeden druh buněk v mozku. Shodou okolností těch, které produkují serotonin, látku po níž jsme v pohodě a "vysmátí".  Připomínáme to nyní proto, že šlo o pozorování něčeho, co vědci zjistili, že funguje, ale neznali přesnou odpověď proč imunitní systém ovlivňuje mozek. Jiní vědci nyní přicházejí s dalším důkazem o provázanosti těchto dvou systémů (mozku a imunity). Tentokrát jde o mikroglie, mozkové buňky s mnoha výběžky.

Mikroglie

 

Po transplantaci kostní dřeně ze zdravých myší (s nepoškozeným genem Hoxb8 ) do myší s přehnanou péčí o svůj zevnějšek, jejich obsesivní chování ustalo. Zvířata se začala chovat normálně. (Kredit: Shau-Kwaun Chen, University of Utah)

Mikroglie jsou buňky tulačky. Proplétají se mozkem a jsou něčím mezi zdravotní a pohřební službou. Slídí po patogenech a současně uklízejí mrtvé buňky. Ukázalo se, že když myši mají těchto buněk v mozku málo, začnou péčovat o svůj zevnějšek. Nejde tu o nic pozitivního, ale o nenormální chování, při němž se myšky pacičkama hladí tak intenzivně, až si chlupy vydřou. Jde o chování, které známe i u lidí. Postižený člověk si je schopen na hlavě udělat lysinu, nebo neustálým taháním za chlupy v obočí si připravit nadočnicové oblouky o část jejich přirozeného pokryvu. Ochlupených míst na těle máme každý dost a iniciativa postižených v tomto směru je prakticky neomezena. V humánní medicíně se psychické poruše spojené s vytrháváním si chloupků odborně říká trichotillomanie. Ať již jde o odborníka, který to nazývá latinsky, nebo nás laiky, jež si o takovém člověku, že je "mírně ujetej", oba se shodneme na tom, že jde o nervovou poruchu a že to bude něco s neurony. Kdyby nám před pár dny někdo tvrdil, že na vině jsou buňky imunitního systému, nevěřili bychom mu. 

Zvětšit obrázek

Mario Capecchi, University of Utah

Mutace
Tím kdo tvrdí, že za vším jsou buňky imunitního systému a nikoli neurony, není nikdo jiný než nositel Nobelovy ceny Mario Capecchi. Za přehnanou obsesivní péčí u myší, kdy zvíře tráví dvojnásobek času úpravou zevnějšku a probíráním svého kožichu, je mutace genu. Zajímavé na tom je, že jde o gen, který má v normálním popisu práce utváření krevních buněk a tady se chová jako škůdce nutící myši se neustále lízat a škrábat až do krve. Tím genem je Hoxb8. Patří do rodiny genů plánujících stavbu těla a ve vyvíjejícím se zárodku formuje orgány a tkáně.
Gen, který dělá z myšek nemocné parádnice je funkční (zapnut) v celém mozku, ale jen v jednom typu buněk – těmi jsou mikroglie. Když má organismus tento gen porouchán (zmutuje), je mikroglií v mozku málo. Vědci se pídili po původu mikroglií a dopátrali se  měkké tkáně v kostech. V kostní dřeni je druh nezralých buněk, kterým se říká kmenové a ty také mají zapnutý gen Hoxb8. Buňky kostní dřeně jsou rezervoárem z něhož se obnovuje mnoho krevních buněk, včetně mikroglií v mozku.

Zvětšit obrázek

Myšky se přestaly škrábat a lysiny jim znovu zarostly chlupy. (Kredit: Shau-Kwaun Chen, University of Utah)

Po transplantaci kostní dřeně zvířatům s porušeným genem jejich nesmyslné jednání ustalo. Nebylo to naráz, ale v průběhu čtyř měsíců. Vědci mají v rukávu ještě jeden důkaz, že za vším stojí mikrogliové buňky. Když pokus otočili a zdravým myškám dali kostní dřeň od mutovaných myší, nemocné kmenové buňky, z nichž vznikala náhrada buněk gliových v mozku, ovlivnili chování původně zdravých myšek tak, že se i ony začaly nekontrolovaně škrábat, až olysaly. Je to paradox protože pro psychologa tu jde vlastně o něco, co lze nazvat transplantací vzoru chování.

Psychické problémy byly již v minulosti dávány do souvislosti s narušenou imunitou, ale tato studie ukázala přímou příčinnou vazbu. Capecchi , jehož tým nové poznatky publikoval, se domnívá, že jde o přímý vliv gliových buněk na aktivitu neuronů. I když se to nezdá být pravděpodobné,  vyloučit zatím nelze ani vliv jiných buněk imunitního systému. Ale ani takový případ by na věci nic nezměnil – stále by platilo, že psychologickou poruchu nezpůsobují neurony, ale vadné buňky imunitního systému původem z kostní dřeně.
V tuto chvíli není nikdo schopen říci, zda postižené myšky také trpí úzkostnými stavy jako člověk a zda tedy myší model na sto procent odpovídá lidské trichotillomanii. V každém případě jde o průlom v posuzování poruch, kterým jsme říkali “nervové”. Možná jsme na prahu nových způsobů léčby duševních poruch. Měli bychom pomalu brát v úvahu, že místo odborníka “na hlavu”  bude někdy lepší navštívit specialistu “na krev”. Pokusy z dílny Capecchiho nasvědčují tomu, že v některých případech by nás před ubytováním ve “cvokhauzu” mohla ochránit injekce kostní dřeně.  

Poznámka

Gliální buňky: Rozlišujeme tři typy gliálních buněk - astrocyty, oligodendrocyty a ependymové buňky. Čtvrtý typ nazývaný mikroglie je součástí imunitního systému a ve svém původu není vpravdě gliální.  Gliální buňky rostou velmi pomalu a dělí se.
Astrocyty: Tento typ gliálních buněk pomáhá podporovat výživu neuronů. Když je mozek poraněn, vytvoří astrocyty tkáň jizvy, která pomáhá opravit poškození.
Oligodendrocyty: Tyto buňky vytvářejí myelin, který obklopuje a izoluje axony mozku a míchy. Tím pomáhají oligodendrocyty neuronům přenášet elektrické signály prostřednictvím axonů.
Ependymové buňky: Tyto buňky spojují komory v centrální části mozku a vytvářejí tak část cesty, po které se pohybuje mozkomíšní mok.
Mikroglie: Mikroglie, které tvoří 10 až 20% z celkové populace gliálních buněk v mozku, jsou imunitními buňkami centrálního nervového systému.