Zvětšit obrázek

Bezprizorní hvězda v Mlhovině Tarantule. Kredit: NASA, ESA, C. Evans

Naše Mléčná dráha je sice plná podivností, astronomové ale přesto rádi vyhledávají zajímavé objekty i mimo ni. Velmi oblíbenou destinací detailních pozorování je Velký Magellanův oblak, ve skutečnosti nepravidelná trpasličí galaxie s náznakem galaktické příčky ve svém středu, viditelná na hranici jižních souhvězdí Mečoun (Dorado) a Tabulová hora (Mensa). Velký Magellanův oblak je od nás vzdálen pouhých 170 tisíc světelných let, což z něj navzdory relativně skromným rozměrům dělá po Mléčné dráze nejrozsáhlejší útvar na obloze viditelný pouhým okem.

Nejnápadnější záležitostí v celém Velkém Magellanově oblaku je rozhodně ohromná emisní mlhovina Tarantule, která se rozprostírá v jeho severovýchodní části, ležící v souhvězdí Mečouna.

Zvětšit obrázek

Spalující výheň hvězdné porodnice R136. Kredit: NASA, ESA

Astronomové ji znají také jako 30 Doradus, ti bez špetky fantazie zase jako NGC 2070. Svým vzhledem připomíná ohromnou tarantuli o průměru zhruba tisíc světelných let. Kdyby tahle Tarantule byla v naší Mléčné dráze na místě známé mlhoviny v Orionu, čili přibližně 1300 světelných let od Země, tak by prý pokrývala plochu oblohy rovnou 60 měsíčním úplňkům dohromady. Ve skutečnosti je to gigantický mrak ionizovaného vodíku s hmotností rovnající se 800 tisícům Sluncí. V mlhovině Tarantule je několik mladých žhavých hvězdokup a tento kout vesmíru je asi nejbouřlivější hvězdnou porodnicí v celé Místní skupině galaxií.

Ve středu Mhoviny Tarantule je podivuhodná mladičká superhvězdokupa (Super Star Cluster, SSC) R136, která představuje přes polovinu hmoty celé Tarantule. Podle všeho není starší než pouhé 2 milióny let. Tvoří ji především jinak velmi vzácné, ohromné, extrémně horké a jasné hvězdy spektrálních tříd O2 a O3. Také je tu několik Wolf-Rayetových hvězd, hvězdných monster spalujících okolní vesmír mohutnými hvězdnými větry a prudkým ultrafialovým zářením. Některé místní hvězdy jsou minimálně stokrát větší, než naše Slunce. Hvězdokupa R136 je bezesporu nevšedním místem.

Zvětšit obrázek

Splašená hvězda 30 Dor #016 v detailu na svém trysku vesmírem. Kredit: NASA, ESA, C. Evans

V květnu 2009 byl zmodernizovaný Hubblův vesmírný dalekohled doplněn i o zařízení pro ultrafialovou spektroskopii - Cosmic Origins Spectrograph (COS). Obsluhující tým nedávno na pomezí mlhoviny Tarantule odhalil původ pozoruhodného hvězdného uprchlíka. Chris Evans z Royal Observatory Edinburgh a jeho kolegové díky pečlivé detektivní práci a doplňujícím údajům z ESO Very Large Telescope a čilské Paranal Observatory přistihli opravdu strašidelnou těžkotonážní hvězdu pojmenovanou 30 Dor #016, jak se při své hmotnosti 90 Sluncí řítí vesmírem rychlostí přesahující 400 000 kilometrů za hodinu. Vše nasvědčuje tomu, že splašená hvězda nedávno vystartovala více než třistanásobkem rychlosti zvuku přímo z nitra hvězdokupy R136. Astronomové stopovali tuto hvězdnou příšeru už od roku 2006, kdy ji poprvé pozoroval tým Iana Howartha z University College London s pomocí Anglo-Australian Telescope v australské Siding Spring Observatory. Už tehdy jim bylo divné, že tak ohromná a výjimečně horká modrobílá hvězda nesedí uvnitř žádné hvězdokupy, což takové hvězdy obvykle dělají. Postupně se ukázalo, že letí stálým směrem a stálou rychlostí, takže nemůže obíhat v nějakém bizarním hvězdném systému. Jistě by si zasloužila zajímavější jméno, nabízí se kupříkladu Speedy Swordfish nebo něco podobného.

Zvětšit obrázek

Tarantule přes filtr spektrální čáry H alfa. Hvězdokupa R136 nápadně žhne uprostřed. Kredit: Jack Baldwin

Hvězda se může splašit několika způsoby. Asi relativně běžnou variantou bývá výbuch blízké supernovy, která odmrští hvězdu z těsného sousedství. Tahle možnost nejspíš pro gigantického hvězdného uprchlíka 30 Dor #016 nepřichází v úvahu, protože R136 je podle všeho příliš mladá na to, aby některá její hvězda už vybuchla jako supernova. Když ponecháme stranou různá exotická vysvětlení, tak je nejpravděpodobnějším mechanismem odpálení splašené hvězdy velkolepý gravitační kulečník mezi obřími hvězdami v centru hvězdokupy R136. Monstrózní síly gravitace, které tam fungují ve složité síti vztahů, prostě v jednu chvíli vyvrhly ohromnou hvězdu do neznáma jako cvrnkací kuličku.

Odborníci obvykle superhvězdokupu R136 považují za embryo klasické kulové hvězdokupy, takže se nám teď rýsuje zajímavý a dost dramatický obrázek o jejich vzniku a vývoji. Zdá se také, že splašená hvězda 30 Dor #016 nebude jediná. V tuto chvíli už astronomové podezřívají dvě další obrovské žhavé hvězdy za hranicemi Mlhoviny Tarantule, že by mohly sdílet stejný osud. Všechna tato monstra čeká vzhledem k jejich hmotnosti velmi krátký život. V astronomicky dohledné době pár miliónů let všechny skončí v záblesku exploze supernovy, po nichž zůstanou macaté černé díry. Hvězdokupu R136 tak lze přirovnat k šílenému hvězdnému katapultu, který devastuje široké okolí explozivními střelami. Zblízka to musí být nádhera, ale je asi dobře, že ji pozorujeme ze sousední galaxie.

Zvětšit obrázek	Zvětšit obrázek
Pravděpodobný scénář hvězdného katapultu v srdci hvězdokupy R136. Kredit: NASA, ESA, C. Evans.	Wolf Rayetova hvězda WR124 ze souhvězdí Střelce v srdci bouře svého hvězdného větru. V bezpečné vzdálenosti 15 tisíc světelných let. Kredit: NASA, ESA

Zdroje:  ScienceDaily 11.5. 2010, European Space Agency, Wikipedia (Tarantula Nebula)