Po tisíciletí vybíral přírodní výběr z populace beranů severoamerických ovcí tlustonohých nositele genů pro nejmohutnější rohy. Tito až 350 kilogramů vážící horští obři se střetávali ve sveřepých zápasech „čelo proti čelu“, při nichž byli nositelé „rohatých“ genů zvýhodněni. Porazili své soky, ovládli harém samic a zplodili potomstvo. Jejich synové zdědili geny pro mohutnější rohy, díky tomu se v dospělosti opět domohli výsadního postavení a vše pokračovalo dál. To vše platilo až do chvíle, než přišel bílý muž s kulovnicí toužící po mohutné trofeji, kterou by si pověsil doma nad krb. Čím větší trofej, tím lépe. Ponechme stranou spekulace, jestli se díky větší trofeji domohl většího úspěchu u slečen a zvýšil tak své vyhlídky na úspěšnou reprodukci. 

Biolog Curtis Strobek z University of Alberta zjistil, že geny pro velké rohy z populace „bighornů“ nezadržitelně mizí s tím, jak se každý rok střílí berani s nejlepšími trofejemi, a to ještě před tím, než se stihnou reprodukčně prosadit. Reprodukčně se dostává beran ovce tlustorohé na vrchol po šestém roce života. Ale toho se většina samců se silnějšími rohy nedožije, protože bouchálci s kulovnicemi je zastřelí často už ve věku čtyř let. Nelze otálet, protože slibnou trofej by jim mohl někdo vyfouknout. Jen málokdy se slibný samec dožije věku osmi let. Za tu dobu toho stejně moc nestihne. A tak se možná v budoucnu dočkáme přejmenování tohoto sudokopytníka na ovci „slaborohou“ (anglicky „smallhorn“). Strážci zvěře totiž velmi přísně kontrolují počty odstřelených kusů, aby udrželi populaci ovcí na potřebných počtech. Na dopady odstřelu kusů s nejhodnotnějšími trofejemi ale kašlou. 

Strobek dokládá závažnost situace příkladem z Afriky, kde lov na trofejní slony jasně vedl ke zmenšení klů ve sloní populaci.

Ovce tlustorohá nebo slaborohá?