Farmáři, kteří jsou odkázáni na hmyzosnubné rostliny, mohou bez vlastního zavinění snadno přijít na buben. Zřejmě nejvíce to trápí pěstitele mandloní. Může za to morová rána amerických včelínů, pro kterou se ujalo označení CCD (z anglického colony collapse disorder).
Nemoc kolapsu včelstev je krutá - z postiženého včelstva zmizí většina dělnic během několika dní a zůstane jen plod a pár „trosečníků“. Tato choroba postihla již 90% všech komerčně chovaných včelstev. Americké včely jsou tak v důsledku CCD, varoázy a dalších přidružených chorob, příliš zesláblé a svou práci nestíhají. Pěstitelé mandloní proto včelstva masově importují, převážně z Austrálie. Cena za nájem včelstva pro opylení mandloní během pár let stoupla na šestinásobek a v letošním roce činí už 180 dolarů.
Nemusíme být zrovna vyznavači marcipánu, aby se nás propad v produkci mandlí nedotknul. Mandle se přidávají do stále většího počtu potravinářských výrobků, kosmetický průmysl by se bez oleje do tělových mlék a krémů také již jen těžko obešel. Dokonce i obyčejný kašel se nám s amygdalinem z mandlí zvládá lépe (příkladem může být Solutan). Zřejmě ne nadarmo se mandloni začíná na světovém trhu říkat „královna čeledi Rosaceae“ (růžovitých), kam taxonomicky patří.
Amerika nepatří mezi domovskou krajinu mandloní, ale stala se jejím významným producentem. Mandloňové sady by se například v Kalifornii měly do roku 2012 zvětšit o polovinu. Zdá se, že tomu neudělá přítrž ani momentálně neřešitelný problém s nedostatkem včel.
Služba amerického ministerstva zemědělství (Agricultural Research Service) právě zveřejnila zprávu v níž informuje o vytvoření mandloní, které včely nepotřebují. Výzkumný pracovník Craig Ledbetter z Crop Diseases, Pests, and Genetics Research Unit v Parlier v Kalifornii vyšlechtil samoopylovací mandloň.
Není to jediná přednost jeho výpěstku. Má také plstnatější a tužší oplodí, což se hmyzím škůdcům pochopitelně nelíbí.
Ledbetter začal experimentovat se samosprašným mandlovníkem již v roce 1993. Samoopylení u mandloně ale není takovou novinkou, za kterou ji Američané vydávají. Jako základ totiž použili stromky Tuono. Tato mandloň je také schopna sama sebe opylit. K velkovýrobnímu pěstování komerčně úspěšných mandlí se ale nehodí. Její jádro má příliš chlupatou slupku a to mlsným jazýčkům vadí. Navíc má příliš silnou a tvrdou „skořápku“.
Původem španělskou Tuno Američan využil jako samčí rostlinu. Ve skutečnosti to byl jen pyl, kterým oplodnil vysoce produkční kultivary dobře adaptované na různé místní podmínky. Získal křížence, které začal selektovat. V době květu je obaloval nylonovým plastovým obalem aby zabránil přístupu opylovačům. Pytel byl sice prodyšný ale velikost pórů nedovolovala, aby se na rostlinu dostal pyl z jiné rostliny. Některé květy tak zůstaly sterilní a opadaly, jiné ale daly vznik peckám s jádry. Další selekcí tak získal rostliny, jež zpočátku moc nadějí nevzbuzovaly – sklizeň nebyla nic moc. Nakonec se na vědce přece jen usmálo štěstí a v roce 2006 již některé z jeho výpěstků přinesly excelentní úrodu.
Do nejužšího výběru se dostalo 8 rostlin, jejichž plody nechal vědec posoudit odborníkům a pěstitelům sdruženým v „Kalifornské radě pěstitelů mandloní“. Závěr vyzněl slibně – plody mají všechny důležité znaky, které jsou pro úspěch na trhu podstatné: barvu, obsah tuku a i ten nejdůležitější – vůni. Mandle ze samosprašných mandloní jsou kvalitou přirovnávány k odrůdě Nonpareil, která v Kalifornii nemá konkurenta. Pěstuje se již od roku 1880 a stále představuje 37% všech mandloní.
Jeden rozdíl mezi nimi přece jen je. K těm novým nemusí plantážník dovážet včely. Snad se sluší ještě dodat, že znásilňování k samosprašnosti není v tomto případě nic , co by nám mělo nahánět hrůzu. Mandloně jsou příbuzné meruňkám a ty jsou také cizosprašné i samosprašné. Těch druhých je dokonce většina.
Pramen: USDA-ARS Crop Diseases, Pests, and Genetics Research Unit, 9611 S. Riverbend Ave., Parlier, CA 93648; (559) 596-2817
Diskuze:
