Zvětšit obrázek

Zamrzlá Temže, 1677. Kredit: neznámý umělec, Kredit: Wikimedia Commons

Ač je to k nevíře, tak různá období historie planetárního klimatu vzbuzují silné emoce, hraničící až s posedlostí. Krásným příkladem je slavná Malá doba ledová (anglicky Little Ice Age, roztomile zkracováno jako LIA), jejíž dramatické osudy už teď zaručují velkorysé filmové zpracování Hollywoodem. Asi až dosud tolik lidí nikdy necítilo vyhraněný osobní vztah k nějakému období historie klimatu, jako k tomuto pošmournému studenému období, které zhruba mezi začátkem 16. a koncem 19. století v několika vlnách chladu stlačilo teploměry na zeměkouli o několik stupňů dolů. Alarmisté a obdivovatelé klimatické katastrofy ji svorně nenávidí a mnohdy zcela odmítají její existenci.

Zvětšit obrázek

Sluneční aktivita odvozená z obsahu izotopu uhlíku 14C. Dnešek vlevo. Kredit: Saperaud, Wikimedia Commons

Ti liberálnější jsou ochotni připustit maximálně nevýrazný chladný výkyv na severní polokouli, který nedosáhl ani jednoho stupně Celsia oproti klimatu 20. století. Není se čemu divit, když někdo přísahá na hokejkový graf, který zobrazuje zcela konstantní klima během minulého tisíce let, zakončené děsivým nárůstem teploty v posledním století, tak se mu ochlazení v 16.-19. století s nejasnými příčinami absolutně nehodí do krámu. Oproti tomu klimatičtí realisté Malou dobu ledovou někdy až přehnaně zbožňují a často mají za to, že své odpůrce utlučou jinak nepochybně impresivními obrázky totálně zamrzlé západní Evropy z inkriminované doby.

Je skličující, když ideologické kočkování zamlžuje jinak poměrně napínavý výzkum nedávné historie klimatu, který je navíc nesmírně významný pro pochopení klimatických souvislostí dneška. Pokud je LIA jenom prchavý fantom lokálního významu, tak je opravdu chování klimatu v posledních desetiletí divné a zaslouží si veškerou pozornost a finanční prostředky. Naproti tomu, pokud Malá doba ledová vládla celé planetě, pak lze mnohé dnešní klimatické fenomény připsat na vrub neklidné povahy klimatického systému a lidstvo může své chvályhodné úsilí napnout i jiným směrem. Proto je tohle historické ochlazení v ohnisku sporu o klima a bohužel se mu nevyhnul ani skandál s jednostrannými úpravami klimatických hesel Wikipedie ve prospěch poplašného vidění světa.

Zvětšit obrázek

Mikrosvět schránek dírkonožců. Kredit: NASA

Co vlastně způsobilo klimatický výkyv LIA? Klimatologové si zjevně neví rady. Vše nasvědčuje tomu, že i v rámci jednotlivých ledových a meziledových dob klima velmi svižně poletuje nahoru i dolů. Příčiny jsou ale stále nejasné. V podezření jsou například změny sluneční aktivity. Uprostřed Malé doby ledové - v letech 1645-1715 totiž proběhlo proslulé Maunderovo minimum sluneční aktivity, známé díky historickým záznamům počtu slunečních skvrn. Astronomové tehdy zaznamenali pouhých 50 skvrn na Slunci, kdežto dnes se jich během stejné doby, tedy za 30 let, objeví zhruba tisíckrát víc. Během Malé doby ledové se navíc odehrála dvě další méně výrazná minima sluneční aktivity (Spörerovo a Daltonovo). To ale není všechno. Vědci uvažují i o sopečné aktivitě, která zřejmě byla během Malé doby ledové intenzivnější, než je dnes. Mluví se i o vlivu změn termohalinní cirkulace v oceánu, která by mohla být způsobená (pro tvůrce hokejkového grafu neexistujícím) Středověkým horkým obdobím (anglicky Medieval Warm Period). Někteří alarmističtí badatelé podezřívají i Černou smrt, strašlivou středověkou epidemii, která prý po vyhlazení podstatné části lidstva umožnila návrat pralesů a následný pokles oxidu uhličitého v atmosféře, málokdo je ale bere vážně.

Zvětšit obrázek

Maunderovo a Daltonovo minimum v počtu pozorování slunečních skvrn. Kredit: R. Rohde, Wikimedia Commons

Vzhledem k potížím s odhalením příčin LIA nepřekvapí, že panují nejasnosti kolem jejího začátku a především konce. Skončila kolem roku 1850 a od té doby panuje normální klima? Nebo ještě vlastně neskončila a současný pohyb klimatu je jejím dozníváním do normálního klimatu? A co je to vlastně normální klima, pokud něco takového vůbec existuje? V tomhle dosud vůbec není jasno. Přes neutuchající odpor konzervativních klimatologů ale začíná být jasné, že Malá doba ledová opravdu byla a že šlo nikoliv o skromné lokální, ale o sebevědomé celoplanetární ochlazení. Postupně se hromadí zajímavé doklady LIA, například z kronik Mayů a Aztéků, ze sedimentů afrického jezera Malawi a australského jezera Victoria, stalagmitů z jeskyně v Jižní Africe nebo z celé řady antarktických dat. Během Malé doby ledové rostly ledovce v Patagonii i na Novém Zélandu, kde se tehdy ledovce z hor místy doplazily až do deštného lesa. Některé analýzy sedimentů ze severního Atlantiku a z Afriky dokonce naznačují, že se takové „Malé doby ledové“ vracejí od konce zatím poslední plnohodnotné doby ledové jako klimatické jojo každých 1500 let, pochopitelně z nepříliš známých příčin.

Zásadní studii prokazující nefalšovanou a také velmi chladnou Malou dobu ledovou v sedimentech ze dna Mexického zálivu nedávno s týmem kolegů publikovala Julie Richey z University of South Florida, Saint Petersburg v časopise Geophysical Research Letters. Badatelům se v této studii povedlo přesvědčivě doložit řádění Malé doby ledové v subtropických zeměpisných šířkách. Díky analýze poměru obsahu hořčíku a vápníku ve schránkách mikroskopických mořských dírkonožců (Foraminifera) zjistili, že se Mexický záliv v Malé době ledové ochladil v průměru o 2 až 3 stupně Celsia, což je na poměry v subtropech opravdu hodně.

Julie Richey s jedním ze svých vzorků sedimentů. Kredit: USF

Dírkonožci si zabudovávají hořčík spolu s vápníkem do nepatrných uhličitanových schránek bizarních tvarů během života, který tráví u hladiny oceánu. Čím je tepleji, tím snáze se do jich schránek dostává hořčík a jeho poměr k vápníku roste. Po smrti majitele klesnou schránky na dno oceánu a stanou se součástí vznikající vrstvy sedimentu, který pak funguje jako datadisk historie klimatu. Z toho pak lze nepřímo odvodit teplotu panující poblíž mořské hladiny v období, z něhož pocházejí schránky dírkonožců. Vzorky sedimentů s dírkonožci Richley vytěžila ze dna zálivu na tří lokalitách jižně od pobřeží amerického státu Louisiana. Jde o velice cenný záznam historie klimatu z teplého podnebí. Většina klimatických dat totiž pochází z chladnějších oblastí. Richley a spol. nakonec rekonstruovali historii klimatu Mexického zálivu posledních dvou tisíciletí s přesností na 20 let, včetně zmíněné nepřehlédnutelné Malé doby ledové.

Tak důraznou Malou dobu ledovou v subtropických sedimentech nejde jenom tak ignorovat. Čím blíže k rovníku, tím jsou změny teploty relativně významnější. Richey opatrně naznačuje, že zjištěné hodnoty významně přesahují konzervativní odhady síly LIA, kterými se ohánějí alarmisté a které přiznávají změnu globálního klimatu jen kolem půl stupně Celsia. To svědčí ve prospěch citelného ochlazení, které sevřelo planetu v minulých stoletích. Jinak řečeno, pokud o tom ještě někdo pochybuje, tak je to další hřebík do rakve hokejkového grafu. A tentokrát pěkně velký.

Zdroje: Geophysical Research Letters online, University of South Florida, Wikipedia (Little Ice Age, Paleothermometer)