V oceánu žijí roztodivné bytosti. Některé jsou v mnoha směrech pozoruhodné, ale jinak nenápadné, jiné zase opravdu nejde přehlédnout. Mezi těmi druhými se v dnešní době vyjímají obří milovníci velmi drobné potravy ze dvou historicky hodně vzdálených linií obratlovců – ohromní mírumilovní žraloci či manty a ještě větší kytovci. Takhle to ale nebylo vždycky.
Paleontologové si až doteď mysleli, že tenhle ohromující životní styl – líní obři pojídající v oceánu drobotinu, byl po většinu historie mořských obratlovců trestuhodně nevyužitý. Jedinou výjimkou byl podivuhodný Leedsichthys problematicus, druhohorní kostnatá ryba z vymřelé skupiny takzvaných pachykormidů. Příbuzenské vztahy pachykormidů nejsou příliš jasné, což v šílené fylogenezi ryb není nic divného. Z dnešních skupin ryb by jim nejblíže snad měli být kostlíni.
Prvního leedsichtyse vykopal jistý Alfred Nicholson Leeds už v roce 1886 a od těch dob si s nimi odborníci lámou hlavu, protože jejich fosilie jsou vesměs velmi rozkouskované. Některé úlomky naznačují, že velcí leedsichtysové dosahovali délky až kolem 16 metrů, čímž by se směle vyrovnali dnešním obřím žralokům. Přes jejich impozantní vzhled však až doposud všichni leedsichtyse považovali za skromný záblesk evoluce omezeného významu a trvání. Byli totiž známí jenom ze západní Evropy, z doby před 160 až 145 milióny let, což z nich dělalo mořské vrstevníky slavných archeopteryxů na konci období jury.
Reputace pachykormidů se teď ale úplně změnila. Vděčí za to skupině paleontologů v čele s Mattem Friedmanem z University of Oxford, kteří se pustili do detektivní práce v zaprášených zákoutích paleontologických depozitářů po celém světě. Friedman se náhodou dostal k podivné fosilii v přírodovědném muzeu University of Kansas. Místní odborníci si s ním nevěděli rady a Friedman v něm nakonec rozeznal nový druh velkého planktonožravého pachykormida, posléze pojmenovaného jako Bonnerichthys gladius.
Čtyř- až pětimetrový filtrátor drobných mořských organismů sice nedosahoval velikostí leedsichthysů, stal se ale prvním ze série objevů, které významně posunuly naše vnímání těchto druhohorních ryb. Jak už to při podobných objevech bývá, následoval nájezd na významné muzeální sbírky fosilních zbytků, při němž bylo postupně objeveno nejen několik dalších bonnerichtysů, ale ještě jeden úplně nový pachykormid - Rhinconichthys taylori, který odpočíval zapomenut v londýnském Museum of Natural History.
Nakonec se ukázalo, že obří pachykormidi nebyli místní zvláštností konce jury v západní Evropě, ale naopak sebevědomou skupinou obývají zřejmě celý tehdejší oceán po většinu jury a celou křídu - déle než 100 milionů let. Z nenápadné popelky se tak stává významný prvek druhohorních potravních řetězců. Osudným se pachykormidům stalo velké vymírání na konci křídy. Zdá se, že to co vyhubilo neptačí dinosaury, smetlo i velké planktonožravé ryby – ať to bylo velké soptění, velký kámen z vesmíru nebo třeba obojí dohromady. Je jich rozhodně škoda, režiséři přírodovědných dokumentů by se rvali o jejich záběry se skotačícími potápěči. Nástupci pachykormidů se staly nové linie velkých žraloků a rejnoků a o něco později i obří kytovci, potomci čtyřnohých savců, kteří se vrátili zpátky do hlubin oceánu.
Zdroje: Science 327: 990–993. Wired 18.2. 2010.
Diskuze:
