Zvětšit obrázek

Nikoliv jizva na tváři krajiny, ale naděje pro mnoho vzácných organismů. Kredit: Hnutí Duha.

Stejně jako mnohá jiná zvířata se i lidé dovedou nesmazatelně podepsat na tváři krajiny. Některé striktně civilizační produkty obvykle poněkud nesmyslně vnímáme jako „přírodu“ – to je případ drtivé většiny českých lesů nebo luk. Jiné zase naopak často velmi stroze odsuzujeme a snažíme se je co nejrychleji vymazat z povrchu zemského. Řeč je například o kamenolomech, povrchových dolech, výsypkách hlušiny, pískovnách a dalších pozůstatcích po těžbě nerostných surovin. Jsou to vesměs běžné a důvěrně známé prvky dnešní středoevropské krajiny.

Zvětšit obrázek

Příroda vítězí a je to zadarmo. Spontánní zarůstání haldy bývalého lomu Theodor. Kredit: Robert Tropek

Je pozoruhodné, že těžební společnosti i státní pokladna investují do likvidace takových míst stovky milionů korun ročně, obvykle za značného zájmu médií, která se rozplývají, jak hezky je o naši krajinu postaráno. Podle nejnovější studie českých vědců z jsou přitom tyto peníze často mrhány zcela nadarmo. Ba co víc, ač to zní velice děsivě, v řadě případů je dokonce těmito penězi očividně financována aktivní likvidace řady cenných rostlin a živočichů.

V posledním čísle prestižního zahraničního časopisu Journal of Applied Ecology byly zveřejněny unikátní výsledky zásadní studie vlivu technických rekultivací na biodiverzitu cévnatých rostlin a deseti skupin členovců vápencových lomů v chráněné krajinné oblasti Český Kras. Je skvělé, že se na tomto výzkumu podílelo deset vědců ze sedmi  českých univerzitních, akademických a muzejních pracovišť pod vedením Roberta Tropka a Martina Konvičky z Entomologického ústavu Akademie věd a Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Ještě to není tak dávno, co běžní ochránci přírody či středoškolští pedagogové netušili vůbec nic o ekologii obnovy. V jihočeském vědeckém prostoru přitom již delší dobu fungují úspěšné badatelské týmy vedené světově významnými odborníky na obnovu krajiny a společenstev - Karlem Prachem a Martinem Konvičkou. S Robertem Tropkem, Jiřím Benešem a řadou dalších odborníků a studentů se již řadu let zabývají mimo jiné i problematikou míst po těžbě nerostných surovin.

Zvětšit obrázek

Robert Tropek zachraňuje lomy. Kredit: Robert Tropek

Opakovaně se jim podařilo prokázat, že zdánlivě brutálně zdevastované prostory těžby a souvisejících procesů bývají překvapivě často útočištěm celé řady kriticky ohrožených a vymírajících živočichů i rostlin. Navzdory zarytým předsudkům milovníků přírody jsou lomy, výsypky a podobná místa nesmírně cenné, protože obohacují mozaiku naší krajiny o velmi ojedinělý typ prostředí, v němž bujná vegetace nepotlačuje úžasně vzácné křehké drobné rostliny nebo neméně vzácná slunomilná zvířata nejrůznějších druhů. Výsledky zmíněné nejnovější studie pak ukazují, že většina těchto druhů bývá nenávratně zahubena velmi nákladnými rekultivacemi, které přicházejí po ukončení těžby v daném místě. Zcela jasně se potvrdilo, že při revitalizaci člověkem pozměněných oblastí je žádoucí upřednostnit spontánní přírodní procesy před často značně finančně nákladným budováním umělé „nové přírody“, která je však nakonec ve skutečnosti jenom parodií toho, co by na stejném místě mohlo být bez rekultivačního zásahu.

Zvětšit obrázek

Okáč skalní, extrémně vzácný milovník starých zpustlých lomů. Kredit: Marek Vojtíšek, http://motyli.kolas.cz.

Výsledky studie jsou bezesporu významné pro koncepci ochrany přírody a krajiny v České republice, zvláště v souvislosti s ekonomickými těžkostmi současného světa. Technické rekultivace, které jsou v České republice bohužel stále zcela běžné, totiž nejen škodí cenným druhům, ale především i věčně hladovému rozpočtu ČR.

Podle Martina Konvičky je teď nejdůležitější protlačit jejich výsledky do běžné praxe. Jen tak je podle něj možné zamezit pokračujícímu ničení cenných stanovišť i hubení ohrožených druhů, které snad s dobrým úmyslem financují státní i soukromé zdroje, paradoxně výslovně určené k ochraně přírody. Jihočeští vědci se proto snaží stále intenzivněji oslovovat ochranáře, těžaře, média i širokou veřejnost. Jde vlastně o mimořádně vzácnou situaci, kdy méně peněz znamená více ochrany a jen naprostý hlupák by se alespoň nepokusil nalézt přijatelné řešení vedoucí k efektivnímu využívání peněz v ochraně české přírody. Na rozdíl od investic do báchorek o počasí, by tohle rozhodně mělo smysl.

Pramen:
Tropek et al. 2010. Journal of Applied Ecology 47: 139-147.