Milovník kapesníků, člověk neandrtálský pan Buml. Kredit: Adolf Born, Albatros.

Pokud neandrtálci náhodou obývají nějaký sychravý onen svět, tak poslední dobou jistě se zájmem sledují všetečné molekulární laboratoře. Ještě před pár lety by to byla naprostá utopie ze psychedelických seancí molekulárních výzkumníků, teď to ale vypadá, že technologický růst nezadržitelně spěje k okamžiku, kdy neandrtálci dostanou reálnou možnost vrátit se zpátky do hry. A pak vypukne opravdový mazec.

Zvětšit obrázek

Jeskyně Vindija, místo posledního odpočinku majitelky studovaného genomu neandrtálců. Kredit: Max Planck Institute for Evolutionary Anthropology.

Není žádným tajemstvím, že naši nejbližší známí příbuzní – neandrtálci jsou horkými favority na rekonstrukci DNA z fosilního materiálu. Podle všeho jsme už jenom malinký krůček od tohoto průlomu, který si nijak nezadá s otiskem Armstrongovy boty na Měsíci. Mapování genomu neandrtálce odstartovali v roce 2005 vědci z Max Planck Institute v německém Lipsku, ruku v ruce s významnou molekulární laboratoří 454 Life Sciences, sídlící v Branfordu, Connecticut. V tomto projektu čtou genom neandrtálské ženy, jejíž fosilii starou zhruba 30 tisíc let vykopali v chorvatské jeskyni Vindija.

Gerald Irzyk z 454 Life Sciences a jeho kolegové si velice chválí explozivní rozvoj molekulárních technologií a ještě víc pokrok v konstrukci a možnostech počítačů, které dnes umožňují naprosto nevídané triky. Thomas Jarvie ze stejné laboratoře se nechal slyšet, že když začínali číst genom neandrtálské krásky, tak přečtení jediné nanicovaté bakterie s genomem o velikosti několik miliónů párů bází vyžadovalo pár miliónů dolarů, budovu se 150 lidmi a zhruba rok práce. Technologický pokrok je v molekulárních vědách tak mimořádný, že dnes, po pouhých pěti letech, stejný úkol zvládne jeden člověk přes víkend za pár set dolarů.

Přesto není rekonstrukce genomu neandrtálce ani zdaleka jednoduchá. Vzhledem k tomu, že v případě neandrtálce dáváme do hromady DNA blízkých příbuzných, můžeme využít nepřeberné množství dat a zkušeností, které máme k dispozici díky přečtení a analýze genomu šimpanze a především naší vlastní DNA. To nám velice usnadňuje práci. Problém je v tom, že po smrti majitele fosilního genomu buněčné enzymy rozstříhají DNA v jádře buňky na krátké cucky o délce maximálně několika set bází. Jako když by skartovací mašina rozsekala celé knihkupectví. Fosilní DNA je často chemicky pozměněná, což znesnadňuje její správné přečtení. Vzorky jsou navíc hrozně kontaminované bakteriální či jinou cizorodou DNA různého původu, která představuje až 90 procent veškeré DNA vytažené z fosilních zbytků. Naštěstí lze DNA bakteriálního původu obvykle relativně snadno rozeznat.

Zvětšit obrázek

Neandrtálské dítě, zatím jenom digitální rekonstrukce. Kredit: PBS.

Nedávno bylo ohlášeno první zběžné přečtení genomu zmíněné neandrtálské ženy z Vindiji. Podle Stephana Schustera, genetika z Pennsylvania State University, ale prakticky jistě obsahuje veliké množství chyb. Schuster odhaduje, že pro věrohodnou rekonstrukci genomu neandrtálce bude nezbytné vytáhnout DNA z pěti různých fosilních vzorků a veškeré úseky DNA neandrtálce přečíst nejméně třicetkrát. Na první pohled to dělá dojem spousty práce, ale jak již bylo řečeno, pro dnešní ďábelsky rychlé sekvenátory a výpočetní centra to nepředstavuje žádný problém.

Zvětšit obrázek

Neandrtálci. Uvidíme, jak vypadají? Kredit: Channel 4.

Je jistě pravda, že rekonstrukce kompletní DNA ještě zdaleka neznamená maličkého plačícího neandrtálce. Na vzniku nové živé bytosti se podílí spousta dalších informací, například řada životně významných nastavení chemických značek na DNA, jako je metylace bází či acetylace histonů anebo množství faktorů nastavených ve vajíčku před startem vývoje embrya. A při sběru těchto informací nám fosilní materiál bohužel moc nepomůže. Neandrtálci mají ale opět velké štěstí v tom, že jako naši bezprostřední příbuzní mohou být naklonováni s využitím vajíček nebo jiných buněk lidských, popřípadě šimpanzích dárců. Oficiálně zatím nemáme s klonováním zástupců rodu Homo příliš velké zkušenosti, to se ale může brzy změnit.

Na oživování neandrtálců se nesmírně těší armáda bioetiků, od nichž se jistě dočkáme zmateného filozofování a záplavy etických stanovisek. V médiích se bude řešit, jestli by měli mít noví neandrtálci kompletní lidská práva, jestli je politicky korektní vracet neandrtálce do světa, který je jiný, než jejich doba ledová, zda mají neandrtálci duši a podobné nesmysly. Jak ovšem ví každý věrný fanoušek Macha s Šebestovou, doba ledová je sice doba ledová, ale dnešek se podle nefalšovaného člověka neandrtálského pana Bumla nedá s dobou ledovou vůbec srovnat. Pro pokoj etiků lze samozřejmě každému plnoletému neandrtálci nabídnout volbu mezi životem v prohnilé civilizaci našeho druhu a sebevraždou.

Vědce i veřejnost neandrtálci očividně fascinují s neutuchající intenzitou. Jejich návrat je možná už jenom otázkou času. Podle odborníků jsme s neandrtálci v Evropě a západní části Asie společně žili zhruba 5 až 7 tisíc let, než jsme je úspěšně vytlačili, pozabíjeli a možná i snědli. Bude skvělé dobrodružství dokázat si, že máme na to, je vrátit k životu. Nepochybně díky tomu postrčíme technologie zase o něco dál. A taky jim to, bez přehnaného sentimentu, tak trochu dlužíme.

Pramen:  Archaeology 63: 2. 2010