Zkoumat ověřené pravdy, kde se dá předpokládat výsledek, nepřináší sice naději na Nobelovu cenu, ale nabízí jistotu, že se člověk k nějakým publikovatelným výsledkům dopracuje. Nedávno proběhla médii zpráva o výsledcích výzkumu australských vědců. I když téma: sedavý život našemu zdraví neprospívá, není pro nikoho žádnou novinkou, závěry statistické studie, při které si vzali na mušku způsob života 8 800 dospělých osob ve věku nad 25 let, jsou přece jenom zarážející. Těm, co pravidelně denně sedí dlouho u televize, nebo u počítače, prý každá taková každodenní sedavá hodina zvyšuje riziko předčasného úmrtí o 11 procent. Když se statistika zaměřila jenom na nádorová onemocnění, pravidelné dolce far niente riziko zvýšilo o 9 procent a u kardiovaskulárních onemocnění dokonce o 18 procent.
Desetičlenný kolektiv autorů shrnul znepokojivé závěry svého výzkumu v článku publikovaném v Journal of the American Heart Association. Mediální zprávy vycházející z materiálů Amerického spolku pro (zdravé) srdce (American Heart Association) nás sice straší tím, že pravidelné sezení u televize nenápadně zabíjí, ale jaksi opomíjejí, že tělo nerozezná, jestli jeho majitel zdánlivě nicnedělá v době pracovní, nebo volna. Jestli sedí před monitorem z povinnosti, nebo ze zábavy. Například chytří programátoři by teď mohli požadovat rizikové příplatky a nebyli by zdaleka sami. Jestli statistická data vskutku odpovídají realitě, pak vykonávají doslova životu nebezpečnou práci.
Než si ale vstoupíte do svědomí a vypnete počítač, abyste se věnovali nějaké „tělu milejší“ pohybové aktivitě, ještě si přečtete několik vět o výzkumu, jehož výsledky před pár dny publikoval pětičlenný britsko-americký tým v časopisu PNAS (Proceedings of the National Academy of Sciences of the USA). S předcházejícím tématem souvisí z té opačné strany – jak fyzická aktivita zdraví, konkrétně našemu mozku, prospívá.
Autoři studie kromě statistického porovnaní těch, co sportují s těmi, co jen tak lenoší, uskutečnili i podrobný neurologický výzkum mozků účastníků studie. Nešlo o žádné dobrovolníky, ale o laboratorní myšky, kterých nesčetné generace předků, díky specifické formě „domestikace“ neopustily prostory klecí výzkumných pracovišť.
Neurologové pro rozsáhlou sérii pokusů vybrali několik dospělých myších samečků, které několik dnů trénovali, aby se naučili za sladkou odměnu spolupracovat a chápat, co se od nich vyžaduje. Pak je rozdělili do dvou skupin. V jedné měla pokusná zvířátka možnost se do libovůle vydovádět v běžeckých kolotočích, zatímco jedinci v druhé skupině byli odsouzeni k fyzickému nicnedělání. Každodenní testy byly povinné pro všechny, bez výjimky. Pomocí dvou čtverců, jež postupně na obrazovce počítače měnily svou polohu, vědci mezi „běžci“ a „zaháleči“ porovnávali krátkodobou paměť a pružnost reakce na změnu úkolu. Pokud myšáci chtěli získat sladký pamlsek, museli se čenichem dotknout „správného“ obrázku. Když se jim to podařilo, ozval se zvukový signál, objevila se odměna a na kontě kladný bod pro statistické vyhodnocení pokusů. Oba čtverce se v průběhu testu postupně vzájemně přibližovaly, zpočátku je dělilo asi 30 cm, ke konci se téměř dotýkaly. Když se myší sameček naučil téměř bez chyb řešit jednu kombinaci uspořádání obou znaků, jeho úkol se změnil. A tak jednou byl tím správným, pamlskem odměňujícím čtvercem ten, jež se zobrazoval zleva, pak zas jiný, co se přibližoval zprava.
Výsledky prokázaly, že nesportující hlodavci měli větší problém rozlišovat čtverce, když se zobrazovaly těsně u sebe a méně pružně reagovali i na změnu úkolu. Družstvu fyzicky aktivních soupeřů se dařilo mnohem lépe a tak dosáhlo téměř dvojnásobně lepší skóre. Jako vítězům jim to ale nepřineslo žádnou výhodu a všechny myšky pak sdílely stejný osud.
V další fázi výzkumu se vědci zaměřili již jen na jejich mozky. Přesněji na oblast hippokampu, kde se nachází úzký závit šedé mozkové kůry - gyrus dentatus (zubatý závit), jež je spojený se schopností se učit a kde se i v dospělosti tvoří nové neurony. Zde neurologové odhalili i konkrétní příčinu úspěchu sportujících myšek. Neurogeneze, tedy tvorba nových neuronů byla u nich mnohem intenzivnější, v jednom milimetru kubickém se jim vytvořilo v průměru 6 tisíc nových, do procesu tvorby krátkodobé paměti zapojených mozkových buněk. Pro úplnost je ale nezbytné dodat, že tak výrazný pozitivní vliv na paměť a pružnost „myšlení“ mělo cvičení u mladší věkové kategorie dospělých zvířat (tří měsíčních). U mnohem starších, 22 měsíčních myšek již rozdíly mezi oběma skupinami nebyly zdaleka tak výrazné a věkem zhoršená prostorová rozlišovací schopnost tvrdošíjně odolávala blahodárným vlivům aerobiku.
Tento závěr ale neskýtá argument, kterým by člověk sám před sebou omluvil svou nechuť dát svým svalům zabrat. Předcházející výzkumy prokázaly, že kromě upevnění zdraví a úpravy hmotnosti, pravidelné cvičení pomáhá i v boji s depresemi a s následky stresu. A nejsou nutné žádné rozsáhlé porovnávací vědecké studie, abychom zjistili, že pro zlepšení paměti, prokrvení mozku a končetin je neporovnatelně účinnější, než předražené placebo v podobě přípravků z jinanu.
Diskuze:
