Zvětšit obrázek

Dvojhvězda HD 113766 s protoplanetárním diskem. Kredit: NASA.

Sluneční soustava je v porovnání s okolním vesmírem vlastně docela nudná. Hvězdy totiž překvapivě často nežijí osaměle jako naše Slunce, ale plují kosmickým prostorem v páru jako dvojhvězdy a občas i jako komplikovanější vícehvězdné systémy. Ve skutečnosti zhruba 70 procent všech hvězd funguje ve dvojhvězdách a jenom sedmina hvězd nemá žádného hvězdného partnera. Opačným extrémem je například systém Nu Scorpii (souhvězdí Štíra; soustava je známa také pod jménem Jabbah), který je podle některých odborníků vlastně sedmihvězdou.

Zvětšit obrázek

PSR B1620-26 v souhvězdí Štíra. Kredit: NASA.

Problém je v tom, že naše znalosti o hvězdných soustavách vcelku logicky montujeme na osobní zkušenost, kterou zatím bohužel máme jenom s jedním systémem – naší Sluneční soustavou obsahující jednu jedinou hvězdu. Odborníci na hvězdné soustavy tak vlastně jsou v podobné situaci, v jaké donedávna byli molekulární vědci, kteří prakticky veškeré znalosti o světě genů a proteinů odvozovali od octomilek. Drobné mušky octomilky, pocházející ze značně evolučně odvozené linie dvoukřídlého hmyzu, jsou přitom jako obecný modelový organismus neuvěřitelně nevhodné, protože jsou v mnoha ohledech výjimečné i v rámci hmyzu, natož v porovnání s jinými živočichy. Jejich jediná výhoda spočívala ve snadném chovu a to tehdy rozhodlo.

Biologie se z octomilkové kocoviny probrala už před lety, astronomii to čeká až teď. Až doteď jsme si mysleli, že hvězdy mají jenom jeden pokus na vytvoření planetárního systému a to v poměrně krátkém období, kdy je pubertální hvězda obklopená diskem mezihvězdného prachu a plynu. Hagai Perets z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics v Cambridge v americkém státě Massachusetts ale navrhl elegantně jednoduchý, i když poněkud morbidní mechanismus, jakým by dvojhvězdy mohly vytvářet druhou a případně třetí generaci planet.

První generace planet u hvězd ve dvojhvězdě začíná klasicky. U jedné nebo u obou hvězd se vytvoří normální protoplanetární disk a z něho vzniknou planety. Když však jedno ze "sluncí" zakončí svůj aktivní hvězdný život gigantickou explozí, tak při tom sice zlikviduje většinu planet, ale také odvrhne spoustu mezihvězdného materiálu.

Zvětšit obrázek

Disk v systému Mira Ceti objevený v roce 2007. Kredit: NASA.

Část z něho samozřejmě zachytí partnerská hvězda, okolo níž se vytvoří druhý protoplanetární disk. To není jenom čirá fantazie, takové disky jsme už našli - například v systému Mira, čili Omikron Ceti v souhvězdí Velryby. Ve dvojhvězdném systému se ale může vytvořit i třetí generace planet, která vznikne po výbuchu druhé z hvězd.

Zvětšit obrázek

Astrofyzik Perets v Jeruzalémě. Kredit: Hagai Perets.

Podle Peretse by vlastně nemělo být těžké takové hvězdné systémy najít. Obsahují jednu nebo dvě hvězdy v důchodu, čili po závěrečné hvězdné explozi. Navíc, poloha hvězd ve dvojhvězdě i jejich hmotnost se postupně mění a bylo by možné najít systémy, v nichž jsou planety blíže nebo naopak dále od mateřské hvězdy, než by byla první generace planet. Sám Perets navrhuje jako možné kandidáty hvězdné systémy například PSR B1620-26 v kulové hvězdokupě M4, Gl 86 nebo HD 27442.

Druhá a třetí generace planet by také mohla obíhat jinak, než planety první generace - v jiné rovině nebo v opačném směru. Vznik nových generací planet je samozřejmě hodně špatnou zprávou pro původní planety. Pokud je nevymaže výbuch mateřské hvězdy, tak se na ně může nabalit nový mezihvězdný materiál. To by dramaticky zvětšilo jejich hmotnost a vykoplo by je to z jejich dosavadní oběžné dráhy, často nejspíš přímo do hvězdy. Asi není třeba dodávat, že případným obyvatelům takové soustavy by vznik nové generace planet způsobil poměrně značné trable. Nicméně, všechno je to zatím jenom teorie, ve vědě o vzniku hvězdných systémů ještě máme co dohánět.

Prameny: New Scientist 15. 1. 2010, Arxiv.org 4. 1. 2010, Wikipedia (Binary star).