Záchrana úhořů je však krajně nejistá, protože příčiny jejich vymírání zůstávají nejasné. Ostatně o úhořích samotných bychom toho také asi měli vědět více než víme.
Za příklad si uveďme asijské úhoře (Anguilla japonica). Jejich trdliště jsme donedávna neznali a teprve před deseti lety je odhalil japonský ichtyolog Katsumi Tsukamoto u podmořského hřebene poblíž nejhlubšího místa světových oceánů v Mariánském příkopu.
Malé úhoře, kteří se dospělým rybám vůbec nepodobají a byli do konce 19. století považování za úplně jiného tvora nesoucího jméno leptocephalus, ohrožují například i velmi malé výkyvy v toku mořských proudů. Evropští úhoři (Anguilla angluilla) jsou existenčně závislí na Golfském proudu. Stačí, aby v severním Atlantiku zavály silné větry nevhodným směrem a mnoho malých úhoříků mine evropské břehy a skončí svůj krátký život v mrazivých arktických vodách.
Podobné nebezpečí hrozí i asijským úhořům. Ti táhnou na počátku svého života z trdlišť na sever a řídí se přitom slaností mořské vody. Čas od času se ale stávají severní oblasti méně slanými než oblasti na jihu Pacifiku a to svede úhoře na scestí. Ubohé zbytky úhořů, jež přeci jen vplují do asijských řek skončí s vysokou pravděpodobností v sítích, odkud putují do sádek „na výkrm“. Mnoho z nich padne za oběť i znečištění řek.
Pokusy zvládnout umělý odchov úhořů narážejí na velké problémy. Například v prvním období života je lze udržet při životě jen žloutkem z vajíček žraloků. Už z toho je jasné, že tudy cesta zatím nevede. Musí proto přijít zákazy lovu a tvrdé postihy pytláků.
Juvenilní stádium vývoje úhoře označované jako leptocephalus bylo svého času považováno za samostatný živočišný druh.
Ani americký úhoř Anguilla rostrata na tom není lépe než jeho evropští nebo asijští příbuzní
Diskuze:
