Místní bilance někdy dávají zastáncům intenzivního zemědělství zapravdu, protože v některých oblastech s rostoucími výnosy skutečně klesá celková plocha polí. Jinde je však patrný přesně opačný trend. Vidina vyšších výnosů a tržeb pohání farmáře k dalším záborům půdy. Spor o to, zda intenzivní zemědělství může ušetřit přírodu, tak zůstával dlouho nerozhodnutý. Mezinárodní tým vedený Thomasem Rudelem z Rutgers University v americkém New Brunswick provedl první globální analýzu efektů intenzifikace světového zemědělství. Výsledky zveřejněné v prestižním vědeckém časopise Procedings of the National Academy of Sciences dávají zapravdu oběma táborům.
V letech 1970 až 2005 vzrostl počet obyvatel Země o 74,3% a celosvětová produkce potravin stoupla o 123%. Plocha, na níž se pěstují zemědělské plodiny, se však zvětšila jen o 21,3%. Intenzifikace zemědělství tedy zjevně šetří půdu. Alespoň v tom smyslu, že dovoluje méně masivní zábory nové půdy, než jaké by odpovídaly rostoucí spotřebě. K absolutnímu zmenšení ploch, na nichž se pěstují zemědělské plodiny, však dochází jen výjimečně. Důvodem je pohyb cen. Pokud je zvýšená produkce potravin a surovin provázena dostatečně výrazným poklesem jejich ceny, ztrácejí zemědělci zájem rozšiřovat pole, sady a plantáže. Pokud ale trh zvýšenou nabídku zemědělské produkce bez problémů „vstřebá“, je pokles cen jen mírný a zemědělcům se vyplácí zabírat novou půdu. Ekonomové označují tento fenomén jako Jevonsův paradox. Jméno dostal podle Williama Stanleyho Jevonse, který v Anglii v 19. století pozoroval, že zvýšená efektivita ve využívání uhlí nevede ke snížení spotřeby této suroviny, ale naopak žene spotřebu uhlí vzhůru.
Síla politiky
V globálním měřítku stačil vzestup výnosů a současný pokles cen zemědělských komodit ke zmenšení ploch orné půdy jen v krátkém období mezi rokem 1980 a 1985. Mezi 161 sledovanými států světa bylo v letech 1990 až 2005 snížení ploch patrné jen ve 34 zemích. Ani v těchto případech však není hlavním faktorem intenzifikace zemědělství. Mnohde nevedly k omezení ploch polí, sadů a plantáží ani poklesy cen zemědělských komodit o 35%. Plochy polí, sadů a plantáží se zmenšily například ve střední Evropě, v Latinské Americe, v Číně, USA a Kanadě. Rozhodly o tom politické zásahy působící proti tlaku „holých“ ekonomických zákonitostí.
Jednu z největších redukcí ploch orné půdy zažila Kuba. Ta měla v táboře zemí dirigovaných Sovětským svazem zajištěný odbyt značného množství třtinového cukru a dalších zemědělských komodit. Po kolapsu sovětského impéria Kuba o tyto trhy přišla a v letech 1990 až 2005 snížila plochy orné půdy bezmála o čtvrtinu. Podobně dopadlo na mexické zemědělství uzavření dohody NAFTA o volném obchodu mezi zeměmi Severní Ameriky. Mexický trh zaplavila levná pšenice, kukuřice a sója z USA a Kanady a místní farmáři výrazně omezili jejich pěstování. Světovou rozlohu kávovníkových plantáží zásadně ovlivnil rozpad „kávového kartelu“, který zajišťoval hlavním producentům, jako je Brazílie, Kolumbie nebo Pobřeží slonoviny, dobrý odbyt produkce. Počátkem 90. let minulého století ale „zlaté časy“ kávových velmocí skončily a ty pěstování kávovníku omezily. Toho využily země, jako je Vietnam nebo Indonésie, a pěstování kávovníku naopak rozšířily. Výsledná bilance byla negativní – celosvětové plochy kávovníkových plantáží se zmenšily.
V Evropě můžeme pozorovat pokles ploch orné půdy například v Rakousku, Řecku, Maďarsku, Itálii, Švýcarsku, Turecku, Srbsku a Chorvatsku. Takto uvolněná půda je většinou zalesňována. Mohlo by se zdát, že v těchto zemích přináší intenzifikace zemědělství kýžené ovoce a vrací zemědělskou půdu zpátky přírodě. Skutečnost je však jiná. Země, které omezují rozlohu orné půdy, nahrazují chybějící produkci ze zrušených polí dovozem potravin ze zahraničí. Půdu, kterou ušetřily, musí zabrat zemědělci v jiných zemích a výsledný efekt je z globálního hlediska přinejlepším nulový. Pokud se potraviny dovážejí ze zemí s nižší intenzitou zemědělské produkce, může každý ušetřený hektar znamenat zábor ještě větší plochy.
Státem dotované programy na omezení zemědělské produkce a snížení ploch orné půdy běží v Číně, Kanadě a USA. V letech 1990 až 2005 klesla jen v těchto třech zemích plocha polí osetých pšenicí o bezmála 20 milionů hektarů. Čína dotuje ústup rolníků pěstujících pšenici z horských oblastí. Spojené státy zase podporují farmáře ve „vyklizení“ oblastí, kde je riziko velmi nízkých výnosů.
Nejisté zítřky
Analýzy Rudelova týmu končí rokem 2005, tedy před dramatickým vzestupem cen potravin, jenž nastolil ve světovém zemědělství nové podmínky. Růst cen sám o sobě stimuluje rolníky k rozšiřování ploch orné půdy. Mnohé země za této situace přehodnocují dosavadní podporu programů na „uvádění zemědělské půdy do klidu“. Příroda se v současnosti dostává pod stále vyšší tlak a zábory nové půdy budou zřejmě narůstat. Jedním z důvodů je zvýšení poptávky po masu, mléku a vejcích mezi obyvateli rychle se ekonomicky rozvíjejících zemí, jako je např. Čína. Rozšiřuje se chov skotu, prasat, drůbeže a dalších hospodářských zvířat. Ta potřebují obrovská množství krmiv, která se musí někde vypěstovat. Enormní tlak na přírodu vyplývá také z rostoucí poptávky po produkci plodin, z nichž se vyrábějí biopaliva.
Thomas Rudel a jeho kolegové z toho vyvozují závěr, že pro výrazné úspory zemědělské půdy a její navracení do přírody bude nutné intenzitu stávající zemědělské výroby výrazně zvýšit. K tomu bude nezbytné investovat do zemědělského výzkumu. Zároveň je nutné zajistit politicky takové podmínky, aby se intenzivně hospodařícím zemědělcům vyplácelo snižovat plochy polí a intenzifikace přinášela významné efekty v „úsporách půdy“.
Diskuze:
