Loni, 6. března, se z floridské letecké základny Cape Canaveral vznesla raketa Delta II s vesmírnou sondou Kepler na palubě. Teď tato necelých 3 x 5 metrů velká sonda obíhá Slunce s periodou 371 dnů, tedy se postupně od Země pomalu vzdaluje. Citlivý fotometr s průměrem primárního zrcadla 1,4 m je neustále zahleděn do oblasti souhvězdí Labutě a Lyry, která je z hlediska Keplerovy oběžné dráhy dostatečně odkloněná od Slunce a kde se do vzdálenosti 3 000 světelných let nachází kolem 156 000 hvězd, u kterých by přesné analýzy změn jejich zdánlivé zářivosti mohly vést k objevům exoplanet. Právě měření světelných křivek, na kterých se projeví slabý pokles, když planeta přechází přes zářivý kotouč své mateřské hvězdy, je úkolem minimálně tři a půl, ale pravděpodobně až šestiletého projektu Kepler za 600 milionů dolarů.
Včera na setkání Americké astronomické společnosti byla zlatým hřebem programu přednáška o prvních exoplanetách, které sonda Kepler objevila. K dosavadnímu počtu 415 známých extrasolárních planet přidala dalších pět (Kepler 4b, 5b, 6b, 7b a 8b). Žádná sice není adeptem pro život, ale i tak jde o velice zajímavá tělesa, kterým se říká žhavé Jupitery. Všechna pozorování sondy Kepler musí být potvrzena i velkými pozemními teleskopy, které mají za úkol odhalit nepatrné cloumání mateřských hvězd způsobené gravitací obíhajících obřích planet.
I když se Kepler zaměřuje na vyhledávání planetárních světů o velikosti Země a větší, čtyři z jeho pěti prvních objevů se řadí mezi planetární giganty. Jsou o třetinu až polovinu větší, než je největší planeta Sluneční soustavy – Jupiter. Jenom jedna – Kepler 4b - má průměr 0,6 Jupiteru a velikostí spíše připomíná Neptun.
To ale neznamená, že jsou tato tělesa i patřičně hmotná. Naše kamenná Země má průměrnou hustotu 5,515 g/cm3, náš největší plynný obr Jupiter 1,326 g/cm3. Ale centimetr kubický nově objevených obrovských planet váží od 0,166 (Kepler 7b) po 0,894 gramu, takže by, čistě teoreticky, na vodě plavaly.
Protože planetární giganti obíhají poměrně blízko svých hvězd, jejich oběžné doby trvají jen několik pozemských dnů (3,3 až 4,9) a teplota jejich povrchu je vysoká, mezi 1 500 a 1 900 K. Pravděpodobně v tom vězí i vysvětlení, proč jsou tyto plynní obři tak „nafouklí“.
Kepler ale objevil i dva další hvězdné průvodce, kteří představují hádanku. Z analýz světelných křivek vyplývá, že jsou zářivější, a tedy i teplejší, než povrchy jejich sluncí. Když tyto objekty z pohledu sondy přecházejí před svými hvězdami, zdánlivá jasnost o něco naroste, když se nachází za nimi, naopak poklesne. Tyto extrémně žhavé „planety“ jsou menší než Jupiter – jedna má 90% a druhá jenom 40% jeho průměru, ale jejich povrchová teplota dosahuje 13 500K a 12 000K. Na povrchu jejich mateřských hvězd je ale „jenom“ kolem 10 000K. Pro porovnání: na povrchu Slunce je téměř 5 800K, sluneční koróna je pak ještě mnohem žhavější, asi 5 milionů K. Možná vás také teď napadlo, že i tyto planety tím, že obíhají blízko svých mateřských hvězd jsou přehřívané jejich korónami. Musíme si však počkat, jestli jde o správné vysvětlení. Astronomové se zatím pro media vyjádřili, že tato kombinace velikosti a teploty neodpovídá žádnému dosud známému objektu a mechanizmus, který způsobuje tento teplotní paradox je neznámý. Rozluštění hádanky, jež je spojené i se stanovením hmotnosti těchto záhadných oběžnic představuje pro další výzkum lákavý úkol.
Zdroj: Science News, NASA/Kepler
Diskuze:
