Zvětšit obrázek

Sinornitosaurus na lovu ptáků. Kredit: Robert DePalma/KU.

Již nějakou dobu je jasné, že ptáci mohou být pasivně jedovatí. Například pištci rodu Pitohui z Nové Guinei mají v kůži a peří batrachotoxiny, které si pravděpodobně sami nevyrábějí, ale získávají je z jedovatých brouků rodu Choresine.

Zvětšit obrázek

Jedové zuby sinornitosaura. Kredit: David A. Burnham, KU.

Když si někdo chce udělat z pištce chutnou pečínku a ve zdraví to přežít, tak ho musí pečlivě stáhnout z kůže. Lze si ale představit ptáka, který by byl jedovatý aktivně, jako například hadi a do těla kořisti vstřikoval jed z jedových žláz?

V dnešní přírodě takového ptáka neznáme a těžko říct, jestli se ještě v nějakém odlehlém kousku světa najde. Podle studie uveřejněné nedávno v PNAS, na které se podíleli badatelé z University of Kansas a z Northeastern University v čínském Shenyangu, byl přinejmenším jeden ptačí dinosaurus ze spodní křídy vybaven jedovými žlázami a používal je při lovu kořisti, tedy pokud se nejedná o další zručný falzifikát čínských padělatelů fosilií. Jde o raptory rodu Sinornithosaurus, kteří žili před zhruba 125-130 milióny let v dnešní severovýchodní Číně. Byli to bohatě opeření, ale zřejmě nelétaví dravci ze skupiny dromeosauridů, velcí zhruba jako krocan. Patří do širokého příbuzenstva dnešních ptáků a mazaných velociraptorů čili správně deinonychů proslavených Jurským parkem, jeho nejbližším známým příbuzným byl ale podivuhodný mikroraptor, známý dvěma páry křídel, protože měl zadní nohy opeřené stejným způsobem jako přední.

Badatelé při detailní analýze dobře zachovalé lebky sinornitosaura odhalili nápadné a neobvykle dlouhé zuby v horní čelisti s výraznými žlábky, které jsou velmi podobné jedovým zubům dnešních obratlovců. Přímo nad těmito zuby nalezli dutiny v čelisti, které by mohly ukrývat jedové žlázy. Vše nasvědčuje tomu, že sinornitosauři měli relativně jednoduchý jedový systém, podobný jedové výbavě dnešních jedovatých ještěrů korovců z rodu Heloderma. Jejich jedové zuby jsou ale delší, než zuby dnešních korovců, zřejmě kvůli rozdílné kořisti. Korovci loví především malé savce, kdežto sinornitosauři se zřejmě specializovali na lov svých velmi blízkých příbuzných, tehdejších ptáků a proto potřebovali delší jedové zuby - aby se s nimi dostali skrz peří oběti.

Zvětšit obrázek

Fosilie sinornitosaura v Hong Kong Science Museum. Kredit: Laikayiu

Použití jedu je při lovu velmi praktické. I když kořist přímo nezabije, tak ji spolehlivě ochromí a zabrání jí tím v úniku nebo v nebezpečném protiútoku. Zároveň se prý díky jedu významně sníží riziko uloupení kořisti jiným predátorem, i když si úspěšný lovec samozřejmě musel vždycky dávat pozor minimálně na jiné sinornitosaury. Výzkumné týmy z University of Kansas a z Northeastern University pokračují v práci s nemenším zápalem, mají totiž podezření, že i slavný čtyřkřídlý mikroraptor vlastnil podobný jedový lovecký systém.

Zvětšit obrázek	Zvětšit obrázek
Rekonstrukce divokého sinornitosaura v australském muzeu. Kredit: Alan Groves.	Korovec jedovatý Heloderma suspectum. Kredit: Joachim S. Müller.
Zvětšit obrázek	Zvětšit obrázek
Jedový systém korovce. Kredit: S.B. McDowell.	Snový mikroraptor. Kredit: American Museum of Natural History.

Prameny:

Science Daily 22. 12. 2009, PNAS online, Wikipedia (Sinornithosaurus, Pitohui).