Zvětšit obrázek

Plátek ledovcového jádra z hloubky 120 metrů na ostrově Berkner. Kredit: BAS.

Antarktida snad taje, i když zatím není zdaleka jasné jak a kde. Jedna děsivá zpráva stíhá druhou, hokejkové grafy neberou konce a rozpačitý pozorovatel snadno získá dojem, že právě teď je nejteplejší klima za minimálně miliony let, bezpochyby proto, že by teď mělo být v atmosféře nejvíc CO2 za poslední minimálně statisíce let. Potíž je v tom, že nejtepleji rozhodně není a jen tak nebude.

Zvětšit obrázek

Továrna na vzorky pravěkého klimatu. Kredit: BAS.

Když nějaký obor vědy uvízne v bahně popularity a demagogie a všichni zúčastnění intenzivně mlží, jako se to teď přihodilo nešťastné vědě o klimatu, tak se dá pokrok takové vědy jen velice obtížně rozklíčovat. V podobné situaci byli jaderní vědci v době kolem druhé světové války. Díky nim víme, že když se v nějaké záležitosti vyhrocuje situace a široce se prosazuje autocenzura i cenzura, tak je velmi poučné sledovat nikoliv to o čem se píše, ale to, o čem se naopak nepíše a z toho odvozovat své závěry.

O čem se rozhodně takřka nepíše v klimatických publikacích? Jednoznačně o minulém vývoji klimatu, o cyklu ledových a meziledových dob a také o kratších, ale často velmi rázných klimatických výkyvech oběma směry, které jsou běžné v dobách ledových i meziledových. Důvody jsou nasnadě. Divoké klimatické přemety v nedávné minulosti nepříjemně kazí obrázek panenského stabilního klimatu, poskvrněného až průmyslovou civilizací. V jejich světle nakonec boj proti „změně klimatu“ vypadá stejně divně, jako boj proti západu Slunce nebo přílivu a jistota lidského panování nad klimatem dostává povážlivé trhliny. Každý bulvár přetřásá emise oxidu uhličitého, tání ledovců a stoupání oceánu, najít něco o Středověkém klimatickém optimu, Minojském teplém období nebo třeba o vývoji teplot v minulých dobách meziledových, je ale mnohem těžší. Přitom je nedávná minulost klimatu pro veškeré úvahy o klimatu nesrovnatelně důležitější, než všechny modely budoucnosti klimatu dohromady.

Zvětšit obrázek

Mělké vrty ledu do stáří 2000 let. Kredit: BAS.

Těsně před jarmarkem v Kodani se v prestižním Nature objevila studie týmu paleoklimatologů, který vedla Louise Sime z British Antarctic Survey (BAS), sídlícího v Cambridgi. Ve skutečnosti je to jen potvrzení toho, co je už dávno veřejným tajemstvím mezi paleoklimatology. Během minulé doby meziledové zvané eemian, zhruba před 125 tisíci lety, bylo v Antarktidě tepleji a to o hodně tepleji, než je dnes. Komentátoři zpráv ze světa vědy, jejichž rutinou je publikovat jenom klimatické horory, jsou evidentně zcela vyvedení z míry a hovoří o „záhadně“ horké Antarktidě (např. New Scientist).

Zvětšit obrázek

Led z Antarktidy v Cambridgi. Kredit: BAS.

I sami badatelé jsou poněkud rozpačití a tváří se, že něco takového nečekali. Když analyzovali 3 dostupné vrty do pravěkého ledovce z Východní Antarktidy, které ukrývají záznam o klimatu posledních 340 tisíc let, tak zjistili, že poměr stabilních izotopů kyslíku a vodíku je podle všeho vzhledem k tehdejší teplotě právě v teplých obdobích méně citlivý, než se dosud myslelo. Proto jsou naše dřívější odhady teplot dob meziledových značně systematicky podceněné. I dříve sice vycházely teploty v dobách meziledových vyšší, než je naše klimaticky poblázněná přítomnost, ale nebylo to tak drastické.

Sime a spol. přiznávají, že vůbec netuší, co tohle výrazné a podle všeho náhlé oteplení v eemianu způsobilo. Vedou sice nějaké neurčité řeči o vysoké hladině oxidu uhličitého, ale kde ten se vzal, když dnes má být v atmosféře nejvíce CO2 za přinejmenším statisíce let? Buď jsou naše měření oxidu uhličitého v minulých dobách úplně vedle anebo, a to je pravděpodobnější, s tím nemá oxid uhličitý co do činění. Asi už není příliš nutné dodávat, že se tehdy planeta neuvařila a že se hladina oceánu hýbala o několik metrů oběma směry.

Závěrem by určitě nemělo být, že je nejlepší se klimatu vysmát a dál sedět s rukama v klíně. Klima je evidentně velmi neposedné a tím pádem nebezpečné.

Zvětšit obrázek

Tvrdá věda v Antarktidě. Kredit: Kevin O"Rourke.

Je ale velmi na místě položit si otázku, zda má smysl hnát všechny státy světa do krvavě nákladných smluv omezujících emise, když evidentně velmi snadno, během let a možná i měsíců, z nám dosud jen velmi mlhavě známých, spíše neznámých příčin, může udeřit brutální klimatická krize, ať už s plusovým nebo minusovým znaménkem.

Lidé mají neuvěřitelně silné sklony se přeceňovat. Není to ještě tak dávno, co jsme se považovali za střed vesmíru a náš pocit, že udatně měníme klima celé planety, dost možná pramení někde tady. Zatím vše nasvědčuje tomu, že žijeme v další době meziledové, která se doposud tvářila vcelku poklidně. To ale nemusí trvat věčně a i kdyby nakrásně ano, tak se náš meziledový čas každopádně pomalu ale jistě chýlí ke konci. Opravdu chceme čelit reálným klimatickým hrozbám jenom horou fantaskních slibů a závazků?

Prameny:
New Scientist 22.11. 2009, Nature 462: 342.