Zvětšit obrázek

Naše vzpomínky nejsou jako fotografie. Představa Salvadora Daliho je realitě blíže.

Fungování našeho mozku je stále do značné míry záhadou. Dlouhodobou paměť jsme například až dosud považovali za rigidní, zamrzlou a prakticky neměnnou záležitost. Nyní se ukazuje, že je dynamická a flexibilní. Naše paměť je totiž v době kdy si vzpomínky vybavujeme, snadno napadnutelná. Týká se to ale jen krátkého časového okamžiku při kterém se vyvolaná vzpomínka znovu ukládá. Proces vědci nazývají rekonsolidací (znovu upevňováním). Ta nám, jak se nyní ukázalo, skýtá možnost dobu paměťové nestability využít k tomu, že do starých vzpomínek vpašujeme něco nového.

Zvětšit obrázek

Hipokampus – sídlo deklarativní, krátkodobé paměti.

Na to, že nějaká rekonsolidace existuje, se přišlo na potkanech. Vědkyně z New York University nyní dokázaly, že tento proces stejně dobře funguje i u lidí a že stejně jako u zvířat, lze i naše staré vzpomínky „přemazávat“ něčím novým a příjemnějším.

Způsob, jakým toho u lidí dosáhly, se moc od postupu na zvířatech nelišil. Dobrovolníkům, stejně jako předtím potkanům, dávaly při určitých situacích elektrické šoky. U potkanů šlo o ránu do tlapek poté, co zazněl určitý tón. U lidí byl elektrický šok spojen s optickým vjemem. Tak jak Daniela Schillerová se svojí kolegyní  Elizabeth Phelpsovou svůj pokus připravily, by v České republice prošel asi jen těžko. No posuďte sami. Vždy, když se osobám hledícím na obrazovku změnila žlutá barva na modrou, dostali ránu. V obou případech (u potkanů i lidí) šlo cílený způsob, jak do mozku zadrátovat, že modrá barva je ta nejhorší ze všech barev a že není radno na to nikdy zapomenout. Úspěšnost zapsání takové informace do dlouhodobé paměti se hodnotí podle toho, zda se i po čase při stejném smyslovém vjemu (tentokrát bez elektrické rány), dostaví pocit vzrušení a strachu. Stres u lidí byl v našem  případě zjišťován změnou vodivosti kůže, což je běžný způsob k odhalování kriminálníků na detektorech lži.

Průběh testů
Poté, co dobrovolníci dostali na ruce elektrody, začaly se na monitoru měnit barevné obrazce. Modrý čtverec byl doprovázen výbojem elektrického proudu. Tím účastníkům pokusu zabudovali do paměti zlou zkušenost, kterou se jim pak následující den zase pokoušeli vymazat.

Zvětšit obrázek

Daniela Schillerová (vlevo) a Elizabeth Phelpsová, dvě protagonistky nového způsobu léčby úzkostných stavů a psychických poruch. (Kredit: UNY)

První třetině osob vymazávali vzpomínky problikáváním modrých čtverců bez elektrických šoků, tedy příjemnou zkušeností.
Program druhé třetině osob vycházel ze známé zkušenosti, že k upevňování dříve uložených vjemů dochází zhruba 3 minuty poté, co byla vzpomínka na událost z paměti vyvolána. Mazací procedura této skupině osob byla doplněna o jeden bod - s šestihodinovým předstihem jim byla zkušenost s modrým světlem připomenuta. Nápravná procedura, při níž obrazovka blikala modře, ale šok se nedostavoval (tedy stejný proces jako u skupiny jedna), u nich probíhal až dlouho poté, co už v jejich mozcích došlo ke znovu uložení dřívější neblahé zkušenosti.
Poslední třetinu osob zahrnutých do pokusu nechali v klidu. K žádnému pokusu o ovlivnění jejich paměti nedošlo, šlo o kontrolní skupinu.
Následující den se u všech zkoušelo, jak na modrý čtverec zareagují. Absolventi odvykací desetiminutovky (první skupina) se čtverci v barvě ODS s tím neměli problém. Zato dvě zbylé skupiny ano. Žádný efekt k lepšímu se u nich nedostavil a to jak u skupiny co prodělala odvykání v nevhodnou dobu (pozdě), ani u kontrolní skupiny, jejíž příslušníci žádnou rekonsolidací neprošli. Osoby z těchto skupin se začaly třást jen při pouhém pohledu na modrou barvu. A vytrvalo jim to ještě rok poté co s ní žádnou další nepříjemnou zkušenost neměly.

Správné načasování rekonsolidace je tedy tím, co nám vzpomínky bezpečně vygumuje. Vše přitom spočívá v jednoduchém připomenutí stejného vjemu zato ale v jiných, příjemných souvislostech. To vytvoří jakýsi stav bezpečí a toto nové pojetí se dokáže „vmáčknout“ do patřičných míst naší dlouhodobé paměti.

Dosud jsme si mysleli, že nově navozená „pohoda“ nemá dlouhého trvání. Odvozovalo se tak od jiných způsobů léčby nepříjemných vzpomínek. Po čase se totiž neblahé pocity rády vracely. Návrat k depresím často urychlila i jiná stresová situace, která s tou původní nijak nesouvisela. Nynější pokus na lidech ukázal, že pokud se „vymývání mozku“ udělá ve vhodný okamžik, je efekt dlouhodobý. Aby takový byl, musí k ovlivnění vzpomínky dojít v době, kdy má mozek „okno“. Tedy v době, kdy se původní stará vzpomínka vybavila a znovu se ukládá. Někdy se tomuto procesu říká posilování paměťových stop.
Zbavit se stresu lze i klasicky za pomoci „chemie“. Polykání pilulek nám také přivodí pokoj, ale ten je často jen dočasný a po vysazení léčby se situace nemocného ráda vrací do původního stavu provázeného děsem a hrůzou. K tomu by při uplatnění nového způsobu léčby psychických poruch, jakými jsou například fobie, již nemělo docházet.

Novost

Zvětšit obrázek

Dlouhodobá paměť bývá situována do oblasti středního mozku a senzorické oblasti mozkové kůry - neokortex. (Kredit: Ottův slovník naučný, leccos)

I když vědci výsledky svého pokusu interpretují jako převratnou novinku, je otázkou, nakolik jde o zcela novou záležitost. Všichni víme, že špatné vzpomínky náš mozek změnit umí. Je to logické. Kdybychom si totiž měli vše zlé pamatovat, měli bychom ze života peklo a byli by z nás jen samí mrzouti. S fenoménem změny vzpomínek se setkáváme často a ani se nad tím nepozastavujeme. Jako příklad lze uvést změnu názoru na nenáviděnou osobu. Mnohdy máme pocit, že stačí někoho jen poslouchat a už se nám tvoří husí kůže a při pohledu to může být ještě horší. Stačí ale jen získat dodatečné informace a pochopit proč tak, či onak, v danou chvíli námi zavržená osoba jednala a rázem nám je sympatická. Proto se nemohu zbavit dojmu, že jde o něco, co všichni dobře známe a čemu laicky říkáme „změnit názor k lepšímu“. Jen jsme nevěděli, že tomu máme říkat rekonsolidace. Jak asi vědci v další publikaci nazvou proces, při kterém odhalí, že to funguje i naopak a že lze libé pocity přepsat na nelibé? Ale dost sarkasmu. V každém případě je dobře, že se o této možnosti psychiatři podrobně dočtou v odborných časopisech. Dlouhodobě vystresovaných a nemocných, kteří se bez péče „cvokaře“ a pilulí již neobejdou, začíná být všude habaděj. Schillerová a Phelpsová svým výzkumem poskytly mnohým žaludkům šanci, že se špatných pocitů zbaví bez prášků a natrvalo.  

Pramen: New York University.