Díky zručné planetární sondě Cassini, kterou provozuje NASA společně s evropskou ESA a italskou národní kosmickou agenturou ASI, už zhruba od počátku roku 2007 spolehlivě víme, že na povrchu Titanu, extrémně zajímavého měsíce Saturnu, jsou četná jezera plná tekutých uhlovodíků, především metanu a etanu. Je to vůbec poprvé, kdy jsme našli nějaká jezera mimo naši vlastní planetu, i když se svým chemickým složením od pozemských jezer dost divoce liší. Postupně se ale ukázalo, že v oblastech severního pólu Titanu je mnohem víc uhlovodíkových jezer, než kolem jeho jižního pólu.
Právě v době pozorování sondou Cassini panovala na severním pólu Titanu zima. To vedlo většinu odborníků k závěru, že uhlovodíková jezera na Titanu jsou vlastně jenom dočasná, něco jako pomíjivé oázy v poušti. Vypadalo to, že se jako sezónní fenomén objevují jen v zimě, kdy je naplní metanové deště a během titanského léta se zase kompletně vypaří.
S tím ale zásadně nesouhlasí Oded Aharonson z Caltechu. Podle něj a jeho kolegů jsou jezera na Titanu ve skutečnosti poměrně stabilní a dlouholetá. Vedla je k tomu k tomu detailní analýza povrchu Titanu a místních jezer. Jejich výzkum potvrdil, že uhlovodíkových jezer je opravdu mnohem víc kolem severní pólu, dokonce 25 krát. Zároveň se ale ukázalo, že kolem severního pólu Titanu je i víc „vyschlých“ jezerních pánví bez tekutých uhlovodíků. To ale příliš nedávalo smysl. Kdyby se jezera uhlovodíků na Titanu objevovala a mizela v cyklu ročních dob, který na Titanu trvá 29,5 pozemského roku, tak by měl být počet jezerních pánví zhruba stejný na severu i na jihu.
Proti sezónním jezerům na Titanu mluví i jejich hloubka. Badatelé odhadují, že se během titanského léta v jezerech odpaří vrstva pouhého jednoho metru uhlovodíků. Hloubka jezer se ale pohybuje kolem 200 metrů, takže by to rozhodně nefungovalo.
Aharonson a spol. mají za to, že se jezera na Titanu objevují a mizí v mnohem delších cyklech, které trvají kolem 45 tisíc let. Ovlivňují to zejména parametry pohybu Titanu vůči Saturnu a Slunci, které se navíc průběžně mění v důsledku gravitačního působení dalších těles sluneční soustavy.
Jak už to tak bývá, Saturn neobíhá kolem Slunce po perfektní kružnici. V jednu chvíli je Slunci blíž a jindy zase dál. Spolu s ním i Titan. Svoji roli hraje i sklon Titanu. Když jsou Saturn s Titanem nejblíže ke Slunci, tak jsou k němu natočeni jižním pólem. Badatelé propočítali, že kvůli tomu na atmosféru Titanu nad jeho jižním pólem během místního léta dopadne o zhruba 24 procent slunečního záření víc. To by podle Aharonsona a spol. mohlo způsobovat rozdíly ve srážkách a odpařování uhlovodíků, čímž by se vysvětlil rozdíl v počtu uhlovodíkových jezer na severní a jižní polokouli Titanu.
Převaha jezer na severní polokouli Titanu ale netrvá věčně. Jak se mění parametry pohybu Saturnu a Titanu, tak se občas situace změní ve prospěch jižní polokoule, protože na severu jsou v té době kratší a intenzivnější léta, než na jihu. Podle Aharonsona se to zatím naposledy odehrálo před zhruba 30 tisíci lety. A proč je teď na jihu méně prázdných jezerních pánví? Prý je během tisíců let zaplnilo uhlovodíkové bláto, které vzniká v důsledku chemických reakcí spouštěných slunečním zářením.
Brzy vyjde najevo, jestli má Aharonson pravdu nebo ne. Od letošního srpna totiž poprvé po 15 letech Slunce opět ozařuje severní polokouli Saturnu a Titanu. Sonda Cassini by v průběhu pár let měla spolehlivě zjistit, co to dělá s jezery na Titanu a s rozložením metanových dešťů.
Pokud se ukáže, že jezera na Titanu v pohodě ustojí titanské léto, tak by to mohlo vylepšit šance k nalezení života na Titanu. Místní jezera jsou totiž proklatě studená, což by nejspíš výrazně zpomalovalo veškeré životní pochody případných obyvatel těchto jezer. Průměrná teplota povrchu Titanu je kolem mínus 179 stupňů Celsia. Pokud by se jezera na Titanu pravidelně totálně vypařila během jednoho titanského léta, tak by to pro vznik místního života byl docela problém. Jezera trvající desítky tisíc let jsou podle astrobiologů nesrovnatelně nadějnější.
Prameny:
New Scientist 1.12. 2009, Wikipedia (Titan, Cassini–Huygens)
Diskuze:
Oprava+doplněk
Blažej Zelinka,2009-12-18 11:38:17
...nejchytřejšími vědci nepodařilo vytvořit život,i když byly... . Slavný Millerův pokus roku 1953 předpokládal bezkyslíkatou atmosféru(metan, čpavek,vodní pára) při náhodném vzniku několika aminokyselin při elektrickém výboji. Tyto aminokyseliny mu chemicky reagovaly s okolím a vznikla sedlina, ale ne životu prospěšné látky,natož aby se spojovaly v nějaký prostorový útvar. Žádná praxe zatím nepotvrdila některou z teorií o samovolném vzniku života z neživé hmoty. A k tomu by muselo dojít ve velice krátkém časovém úseku sto milionů let,které měly uplynout mezi vychladnutím Žemě na přijatelnou teplotu a prvními nálezy, které jsou mimochodem velmi chudé na dusík. Navíc v prvotní atmosféře existoval kyslík vzniklý fotodisociací vodních par ultrafialovým zářením.
Paradox: Existence života v těchto podmínkách?
Blažej Zelinka,2009-12-17 12:12:33
Při obdobné teplotě -180°C,jaká panuje na povrchu Titanu,se na Zemi uchovávají zárodečné buňky ve stabilizovaném,nerůstovém stavu. Z neživé hmoty se ani v laboratořích s nejmodernějším vybavením a nejchytřejšími vědci nepodařilo vytvořit život z neživé hmoty),i když byly vytvořeny podmínky,které v minulosti na Zemi nikdy neexistovaly. Tím zatím nebyla vyvrácena matematická pravděpodobnostní předpověď,že nahodilý vznik Života je nulový, bohužel.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
