Zvětšit obrázek

Patterson (uprostřed) se svými kolegy při odběru vzorků jezerního bahna v Irsku. (Kredit: W.Patterson)

  
William Patterson se svými kolegy z kanadské University of Saskatchewan tvrdí, že změna v severoatlantické cirkulaci může vrhnout severní polokouli do malé doby ledové během pouhých několika měsíců.  Předchozí práce na toto téma připouštěly, že by se tak mohlo stát nanejvýš během desítek, spíše ale stovek let.

Zvětšit obrázek

V roce 2001 se většina vědců domnívala, že náhlý příchod doby ledové v následujících desetiletích ani staletích nehrozí. Nyní už názory tak jednotné nejsou a celá řada pracovišť dokazuje, že objem sladké vody vtékající do Severního ledového oceánu narušuje hydrologický cyklus a že hrozba zastavení nebo podstatného zpomalení termocirkulace v Severním Atlantiku existuje.

Zhruba před 12 800 lety severní polokouli postihla malá doba ledová. Tomuto období říkáme mladší dryas. Zalednění trvalo 1300 let a geologové dnes tuto dobu popisují jako důsledek náhlého přílivu sladké vody do severního Atlantiku a Ledového moře. Dávají to do souvislosti s protržením hráze ledovcového jezera Agassiz v Severní Americe, kdy se dala do pohybu obrovská spousta vod. Náhle se tehdy vylilo víc vody, než kolik jí dnes mají všechna severoamerická jezera dohromady. Naředění slané vody (pokles salinity) v severoatlantickém „dopravníkovém pásu“ mělo mít dalekosáhlé následky. Kolaps Golfského proudu způsobil, že půda Británie se změnila v souvislý permafrost. Průměrné letní teploty poklesly na 10 stupňů Celsia a zimní se pohybovaly kolem minus 20 stupňů. Ledové kry postoupily k jihu až na úroveň současného Portugalska.

Kanaďan Patterson tvrdí, že nově získal data ukazující na to, že vše se odehrálo velmi rychle a že i klima se změnilo v pouhých několika měsících, nanejvýš během jednoho až dvou let. Takovému scénáři totiž nahrává výzkum bahna jezera Lough Monreach v Irsku. Vyvrtaný vzorek sedimentu vědci rozřezali na plátky půl milimetru silné. To odpovídá časovým úsekům jednoho až tří měsíců. Rozbor izotopů uhlíku v každém z nich dal představu o tom, jak produktivní jezerní systém byl.

Zvětšit obrázek

Termohalinní výměník. Modře hlubokomořské proudy, červeně povrchové. Kredit: Wikimedia Commons.

Rozbor izotopů kyslíku zase vypověděl o teplotách a srážkové činnosti. Ze vzorků bahna se tak dalo vyčíst, že jak teplota, tak biologické procesy ve vodách jezera ustaly zcela náhle. Jako by tehdy Irsko někdo kouzelným proutkem přenesl do klimatické oblasti dnešních Špicberků.

Izotopy uhlíku a kyslíku odhalují, že ačkoli mráz přišel rychle, oteplovalo se pomalu.  Zřejmě dvě století. Na konferenci ve Finsku Patterson ve své přednášce posluchače strašil, že k podobné katastrofě, která Zemi postihla v dryasu, může dojít i dnes. Prý k tomu stačí, aby roztály grónské ledovce. To ale není nová myšlenka. K podobným závěrům dospěli již experti z britského Hadleyho střediska pro předpovědi a výzkum klimatu (Hadley Centre for Climate Prediction and Research, HCCPR) v lednu 2005. Nové na tom je jen to, že k ochlazení by mohlo dojít během mnohem kratší doby, než se dosud soudilo.

Katastrofický oteplovací scénář sice moc nehraje s údaji z druhé půlky zeměkoule, kde se ukazuje, že led v Antarktidě narůstá a tak spor o to, zda se nacházíme v éře globálního oteplování či na prahu doby ledové, zůstává dál nerozhodný.

Pramen: European Science Foundation