Zvětšit obrázek

Sluneční erupce 6.2. 2007. Kredit: SOHO Consortium, ESA, NASA.

Pokud jde o nešťastné klima, závěr roku 2009 začíná být až neuvěřitelný. Pořadatelé COP15 - oteplovací konference pořádané OSN 7. až 18. prosince 2009 v dánské Kodani, si podle všeho nemohli vybrat horší dobu a horší místo.

Zvětšit obrázek

Henrik Svensmark si hraje s klimatem. Kredit: Danish National Space Center.

Anebo lepší, podle toho, na které straně mediální barikády kdo je. Vědci spíše nemívají ve zvyku zaujímat vyhrocená stanoviska, ale věc klimatu, medializovaná aktivistickými skupinami až na ostří nože, k tomu bohužel směřuje.

Dánský fyzik Henrik Svensmark z National Space Institute, který je součástí Technical University of Denmark, patří k těm, jejichž výzkum se shodou okolností dostal do příkrého rozporu s oficiálním oteplovacím paradigmatem. Svensmark se stal celebritou, i když je to takový druh popularity, po kterém asi ne každý prahne. Jeho jméno se často objevuje na aktivistických klimatických webech, kde je rutinně nactiutrhán a jeho práce neuvěřitelně vysmívána.

Čím se sympatický Svensmark provinil? Zabývá se kosmoklimatologií, čili výzkumem vlivu kosmického záření na tvorbu mraků. Vliv mraků na globální klima je nepochybně reálný a velký, i když detaily ještě nejsou příliš prozkoumané a déšť kosmického záření, který omývá Zemi, zároveň zásadně souvisí s aktivitou Slunce. Svensmark tedy vlastně odhaluje významné spojení mezi Sluncem a pozemským klimatem, za což by ho alarmisté nejraději okamžitě ukřižovali. Není se čemu divit, staré dobré Slunce není možné citově vydírat a hnát k morální zodpovědnosti, ani ho nelze donutit platit za emise oxidu uhličitého. Čím větší vliv by mělo Slunce na naše klima, tím menší by pak byla role zlého CO2. Svensmark, sám naštěstí vcelku mediálně zdatný, je proto s cejchem kontroverzního učence trvalým cílem mediální palby Velkého Klimatického Bratra.

Zvětšit obrázek

Typický Forbushův pokles. Kredit: Neutron Monitor Database.

Teď podle všeho přišla Svensmarkova chvíle. Spolu s dalšími dvěma kolegy nedávno v návaznosti na svůj předešlý výzkum publikoval v časopise Geophysical Research Letters studii, která v prokazuje globální souvislost mezi Sluncem, kosmickým zářením, aerosoly v atmosféře a mraky. Svensmark nadšeně líčí, jak Slunce samo provádí fantastické experimenty, které umožňují testovat vliv Slunce na pozemské klima. Svensmark zároveň souhlasí, že je velmi obtížné takový vliv prokázat a nediví se těžkostem, které tento výzkum provázejí. „Je to jako pátrat po tygrech schovaných v džungli. Mraky se samy o sobě totiž dramaticky mění každý den, bez ohledu na působení kosmických paprsků.“

Nezbytnou podmínkou pro úspěšný hon na klimatické „tygry“ bylo vytipovat slibné případy náhlého poklesu toku kosmického záření, takzvané Forbushovy poklesy (anglicky Forbush decrease). Dochází k nim při vyvržení plazmy ze sluneční koróny (anglicky CME, Coronal mass ejection), které jsou často doprovázeny slunečními erupcemi. Svensmark a spol. díky předešlému výzkumu věděli, že efekt takových událostí by měl být nejlépe patrný v nejnižších 3 kilometrech atmosféry. Badatelé identifikovali celkem 26 nápadných Forbushových poklesů, k nimž došlo od roku 1987 a pak se pustili do hledání jejich následků.

Ukázalo se, že prvním globálním důsledkem Forbushova poklesu intenzity kosmického záření je delikátní změna barvy slunečního svitu, která je zřetelná v záznamu pozemních stanic robotické sítě sledující aerosoly v atmosféře AERONET. Detailní analýza prozradila, že pozorovanou změnu způsobuje fialová část spektra, v níž je světlo jasnější, než obvykle. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je nápadný pokles množství jemných aerosolů, které za normálních okolností při průchodu atmosférou rozptylují právě fialovou složku slunečního záření. Pozoruhodné je, že se barva slunečního záření nejvíc změní 5. den po dosaženém minimu intenzity kosmického záření. Svensmark nabízí vcelku prosté vysvětlení. Pokles kosmického záření vyvolává v jemných aerosolech tvorbu maličkých kapiček vody s kyselinou sírovou, které jsou zpočátku příliš malé na to, aby si jejich existence všiml AERONET. Kapičky musejí nejprve několik dní růst, aby mohly pozorovatelně změnit barvu slunečního záření.

Zvětšit obrázek

Robot sítě AERONET. Kredit: NASA.

Úbytek jemných aerosolů má zásadní vliv na tvorbu mraků. Z jemného aerosolu se totiž tvoří kondenzační jádra mraků. Pokles toku kosmického záření tedy nakonec vede ke snížení oblačnosti. Právě to Svensmarkovi potvrdily tři nezávislé soubory satelitních pozorování. Vždy zhruba týden po nejhlubším poklesu proudu kosmického záření zřetelně mizely mraky. Vyšlo najevo, že po pěti nejsilnějších Forbushových poklesech mezi lety 2001 až 2005 vždy došlo ke zhruba 7 procentnímu úbytku obsahu vody v oblacích nad oceány. To podle Svensmarka a spol. představuje 3 miliardy tun vody, která se během toho ztratila z oblohy a také zhruba 4 procentní úbytek celkové rozlohy oblačnosti.

Zvětšit obrázek

Už jsme na stopě. Kredit: Tiger-India.

Lovec klimatických „tygrů“ Svensmark shrnuje, že vliv slunečních erupcí na pozemskou oblačnosti je podle všeho obrovský. 4 nebo 5 procentní ztráta oblačnosti nevypadá příliš dramaticky, ale přitom díky tomu naroste tok sluneční energie o 2 watty na čtvereční metr mořské hladiny. Pokud to někomu stále přijde málo, tak to prý odpovídá celému slavnému globálnímu oteplení za 20. století. Forbushovy příhody jsou samozřejmě příliš krátké na to, aby nějak trvale ovlivnily pozemské klima. Hezky ale ukazují, jak dramatický vliv nejspíš má Slunce na klima Země. Svensmarkův nadřízený a kolega, ředitel National Space Institute Eigil Friis-Christensen se nechal slyšet, že soudobé klimatické modely, používané k předpovídání budoucího klimatu a ke strašení veřejnosti, nadevší pochybnost postrádají významné prvky fyzikální reality. Účastníci COP15 mají o zábavu postaráno.

Prameny:
ScienceDaily 6.10. 2009, Geophysical Research Letters online, Wikipedia (Henrik Svensmark, Forbush Decrease)