Kdyby se do dnešního moře protáhl červí dírou ve stylu seriálu „Pravěk útočí“ nějaký bystrý tvor z druhohorního oceánu, nepochybně by ihned postrádal amonity. Tihle svérázní hlavonožci byli zvlášť ve druhohorách tak hojní, že je dnes paleontologové na mnohých lokalitách používají jako indexové fosilie. Jejich zavinuté schránky se závity byly už v minulosti považovány za cenné magické předměty a postupně se z nich stal známý symbol fosilií a muzeálních sbírek. Osud živých amonitů se naplnil podle všeho během masového vymírání na přelomu křídy a třetihor, kdy odešli spolu s rudisty, belemnity a dalšími zajímavými skupinami měkkýšů.
Přitom to ale nebylo první masové vymření, které amoniti zažili. Skupina Ammonoidea, tedy amoniti v širokém smyslu slova, vznikla v prvohorách, během pozdního siluru - zhruba před 425 milióny let. To z ní dělá úspěšnou větev života, která přežila přes 350 miliónů let bouřlivé existence, včetně tří z pěti masových vymírání, včetně největšího masakru všech dob – vymírání na přelomu permu a triasu před 251 milióny let. Na konci permu nejspíš zmizelo přes 90 procent ze všech tehdy existujících druhů, což je pro nás, přes všechny silácké řeči o ohrožení přírody, naprosto nepředstavitelné. Nicméně, amoniti to tehdy přežili.
Na historii amonitů v době permské zkázy světa zaostřil francouzsko-švýcarský tým paleontologů, který zahrnoval vědce z laboratoří Biogeosciences spravovaných Université de Bourgogne a CNRS, z laboratoří Paléoenvironnements & Paléobiosphere patřících pod Université Claude Bernard plus CNRS a za švýcarskou stranu vědce z univerzit v Curychu a v Lausanne. Podle dosavadních představ se biosféra planety a spolu s ní i jednotlivé skupiny organismů vzpamatovávaly z masového vymírání nepříjemně dlouho - 10 až 30 miliónů let. Amoniti to teď ale celé postavili na hlavu.
Badatelé díky detailní analýze rozsáhlého fosilního materiálu amonitů zjistili, že tito čilí hlavonožci potřebovali pouhý jeden milión let na to, aby vytvořili diverzitu srovnatelnou s jejich pestrostí těsně před permským vymíráním. Permští amoniti zmizeli náhle a nekompromisně, jako když někdo zhasne svíčku. Podle vědců přežilo jen pár druhů a z nich jenom jeden jediný stál na počátku ohromující tryskové evoluce druhohorních amonitů, kteří velmi rychle vytvořili udivující mořskou zoo četných tvarů a velikostí.
Analýza známých vzorků a lov nových fosilií vědcům zabraly celkem sedm let. Za tu dobu jim prošli rukama amoniti z 860 rodů, které pokrývají časový úsek 100 miliónů let. Paleontologická data bývá dobré brát s jistou nadsázkou, ale i tak je to zajímavé.
O příčinách strašlivého permského vymírání se stále vedou spory. Stejně jako v případě ostatních čtyř masových vymírání se i v permu nejspíš projevilo víc nepříznivých jevů najednou. Podle současných názorů se na permských jatkách významně podílelo intenzivní soptění na území dnešní Číny a Sibiře. Jak je možné, že tehdy amoniti přežili a o něco měkčí vymírání na konci křídy už ne? Těžko říct. Na masová vymírání, k nimž dochází jednou za desítky miliónů let, se nedá nijak přizpůsobit. Jistou výhodu poskytuje vysoká pestrost té které evoluční linie, ale ani ta nemusí být všemocná. Podle toho, co víme nebo spíš nevíme, hraje při masovém vymírání klíčovou roli náhoda. Takže v permu se na amonity usmálo štěstí. A v křídě měli smůlu. Teď jsou z nich už jenom fosilie a my díky nim víme, že pozemská příroda má úžasnou schopnost se zotavovat po příšerných katastrofách, mnohem rychleji, než jsme si dosud mysleli. Jen to chce kapku toho štěstí.
Bohužel jen rekonstrukce. Kredit: St. Petersburg Paleontological Laboratory.
Prameny:
ScienceDaily 14.9. 2009, Science 325: 1118, Wikipedia (Ammonite)
Indické sopky příčinou křídového vymírání?
Autor: Stanislav Mihulka (07.09.2005)
Diskuze:
