Strach z pavouků a jejich produktů, profesionálům známý jako arachnofobie, je jednou ze zajímavých fobií, které mohou infikovat lidské mozky. Pokud jde o její původ, podle odborníků to není příliš jasné.
Současný výskyt arachnofobie podle všeho neodpovídá výskytu reálně nebezpečných pavouků. Evropané se bojí pavouků nápadně hodně, ale přitom v podstatě nemají důvod. Ron Weasley by mohl vyprávět. Naproti tomu mnohé společnosti z končin, kde žijí opravdu nebezpeční pavouci, se pavouků lidé nijak zvlášť nebojí a někde si je dokonce i rádi dopřejí jako tradiční pochoutku.
I když z toho vášniví zastánci totální rovnosti pohlaví dozajista nemají radost, statistika praví, že se ženy bojí pavouků nápadně častěji, než muži. Stačí zacupitání čtyř párů nožek nebo zavíření cáru pavučiny a žena zaječí čtyřikrát častěji, než muž. Vývojový psycholog David Rakinson z Carnegie Mellon University v Pittsburghu se podíval, jak se to má se strachem z pavouků u 11 měsíců starých miminek obou pohlaví. Během experimentu nejprve 10 testovaným miminkům ukazoval obrázek pavouka doprovázený tváří s vystrašeným výrazem. Ve druhé, klíčové části experimentu pak dětem předváděl jednak obrázek pavouka a k němu šťastný obličej a pak také obrázek květiny s vyděšeným obličejem.
Ukázalo se, že dívky kojenci se na pavouka dívaly déle, než na květinu a to i přes přívětivou tvář vedle pavouka. Chlapcům bylo jedno, na co se dívají, protože jak pavoukovi, tak květině věnovali stejnou pozornost.
Další experiment s jinou skupinou miminek naznačil, že přímo strach z pavouků asi není tak docela natvrdo vrozený. Pokud totiž dětem nejprve ukázali pavouky s roztomilým obličejem, pak se ve druhém kole pokusu holky i kluci dívali na obrázky s pavoukem a květinou stejně dlouho.
Podle Rakinsona z toho plyne, že holky mají v genech mnohem silnější sklon naučit se bát děsivých zvířat. Pozoruhodné je, že v moderních fobiích, jako je strach z létání nebo z injekční jehly, se muži a ženy nijak zvlášť neliší. A proč by se měly ženy lépe učit strachu ze zvířat? Rakinson připisuje pozorované rozdíly mezi pohlavími různému chování mužů a žen ve společnosti lovců a sběračů. Averze k pavoukům by ženám pečlivě sbírajícím potravu nejspíš prospěla, kdežto často riskující muži lovci by s arachnofobií moc velkou díru do světa drsňáků neudělali.
Lze prý i pochopit, že se arachnofobii ženy učí až ve věku, kdy se mohou pavoukům jakž takž vyhnout, ale to už je takové evoluční pohádkaření. U podobných jevů nelze nikdy vyloučit náhodný vznik nebo souhru původně nesouvisejících okolností. Taky v tom může mít prsty historie. Proto by jistě bylo zajímavé ověřit, jak jsou na tom se strachem z pavouků naši příbuzní šimpanzi, bonobové, gorily či případně další opičáci.
Pramen:
New Scientist 27.8. 2009, Evolution and Human Behavior online, Wikipedia (Arachnophobia).
Diskuze:
Pavouků ani tak ne,
Vendula Faiferová,2009-09-21 18:57:23
i když ten na obrázku.....Ale všimla jsem si, že jsem se tak nějak po pubertě začala mnohem víc štítit takových těch červovitých (hadovitých) živočichů. Jako dítě jsem např. normálně vzala do ruky žížalu (ne, že bych se v tom nějak vyžívala), jako dospělá jsem si všimla, že už se štítím na ně sahat i je nějak víc pozorovat (když se hrabu v zemi, tak ji hned odhodím klacíkem, motyčkou, ap, abych na ni neviděla...). Nebo třeba táta nasbírá plný kýbl slimáků (a posolí je - což bych neudělala už jen proto, že mi to přijde hrozně drastické), ale já bych se do toho kýble nepodívala. Nevím, prostě se to tak postupně vyvinulo.....Zas se třeba nijak nebojím myší, díky kt. ženy také často vyvádějí.
Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce
