Johan Andersson: „Freediving, nebo také volné potápění, je sportovní odvětví v němž lidé soupeří v tom, kdo pod vodou vydrží déle, doplave dál nebo se ponoří hlouběji a to vše na jediný nádech. Takové zadržování dechu narušuje mozek a následky jednotlivých ponorů se sčítají…“

Světový rekord v zadržení dechu pod vodou je od 8. června letošního roku v držení francouzského profesionálního potápěče Stéphana Mifsuda. Ten vydržel bez hnutí pod vodou neuvěřitelných 11 minut a 35 vteřin. O zátěži, které je lidský organismus při takovém výkonu vystaven, svědčí výmluvně fakt, že zhruba desetina účastníků mezinárodních závodů v potápění je diskvalifikována, protože po vynoření ztrácejí kontrolu nad svým tělem nebo upadají do bezvědomí.

Johan Andersson z university  v Lundu a jeho kolegové vyšetřili devět dobrovolníků z řad potápěčů poté, co tito sportovci zadrželi dech v průměru na pět a půl minuty. Rozbory odhalily celkem očekávaný pokles hladiny kyslíku a vzestup koncentrace oxidu uhličitého v krvi. Vedle toho však většině potápěčů v krvi citelně stoupla koncentrace i proteinu S100B. Ten se uvolňuje z nervových buněk při poškození mozku. Během deseti minut po vynoření stouply hladiny proteinu S100B v krvi potápěčů o 37%. K normálu se vrátily až po dvou hodinách. Vědci nechali zadržet dech na maximální dobu i dobrovolníky, kteří se potápění nevěnují. U těch se hladiny proteinu S100B v krvi nijak neměnily.

Zvětšit obrázek

Lidský S100B protein. Jeho vzestup v krvi je známkou poškození mozku.

Vzestup hladiny S100B u potápěčů byl mnohem nižší než u lidí, kteří utrpěli závažné poškození mozku. V těchto případech se koncentrace proteinu zvyšuje na několikanásobek obvyklých hodnot a zvýšení trvá mnohem déle. Vzestup hladin S100B kulminuje teprve 24 hodin po zranění mozku. Přesto nepovažují švédští lékaři zdravotní stav sportovních potápěčů za dobrý. „Zadržování dechu na delší dobu narušuje mozek a následky jednotlivých ponorů se zřejmě sčítají,“ konstatoval Johan Andersson. 
U potápěčů dochází postupně k narušení cév v mozku. Stěna těchto cév má u zdravého člověka sníženou propustnost. Vytváří tzv. krevně-mozkovou bariéru, jež nedovoluje mnoha molekulám pronikat z krve do mozkových buněk. Díky ní je mozek chráněn před škodlivými látkami, jež se nám dostávají do těla. Potápěči mají stěny mozkových cév průstupnější. To se projeví přechodem bílkoviny S100B z mozku do krve. Zároveň však mohou do mozku pronikat z těla potápěče látky, jež jsou s to poškozovat nervové buňky.
Zvýšení koncentrace bílkoviny S100B v krvi není výsadou potápěčů. Sportovní lékaři zaznamenali tento příznak poškození mozku po namáhavých výkonech i u vyznavačů vytrvalostního běhu nebo dálkového plavání.

Zvětšit obrázek

Vorvaňovec zobatý (Ziphius cavirostris) Heinrich Schatz / Earthviews @ MMS (see "linu")

Velrybí potápěčské rekordy
Američtí a španělští vědci měřili potápěčské výkony velryb vorvaňovců. Připnuli zvířatům k tělu záznamník dat s mnoha senzory a získali tak velmi překvapivé údaje. Na první pohled nejsou vorvaňovci nijak zvláštní potápěči. Po jednom hlubokém ponoru musejí dlouho odpočívat u hladiny. Ponory do hlubin prokládají delšími sériemi ponorů do menších hloubek. Teprve moderní technika ukázala, že si vorvaňovi odpočinek opravdu zaslouží, protože jejich ponory jsou i mezi velrybami výjimečné. Výborní potápěči, jako jsou vorvani, se běžně potápějí na 45 minut do hloubek od 600 do 1000 metrů. Při rekordních ponorech dosahují hloubky 1200 metrů a pod hladinou tráví hodinu.
Vorvaňovec zobatý strávil při rekordním ponoru do hloubky 1 900 metrů pod vodou plných 85 minut. To je nejhlubší a nejdelší  ponor, jaký vědci zjistili u živočicha dýchajícího plícemi. Hodinové ponory do kilometrové hloubky jsou pro vorvaňovce zobaté zcela běžné.