Göran Arnqvist, profesor na Uppsala Universitat: „Námi provedené testy jsou prvními, které testují hypotézu o tom, zda je páření s vícero samci prospěšné pro potomstvo“

Sexu se věnují na mnoha pracovištích. Jsou i tací, kteří si z něj udělali pracovní náplň. Znalci dokonce tvrdí, že samice pěstují polyandrii (což není nic jiného, než vědecký pojem pro jejich ochotu pářit se s kdekým), poněvadž to je výhodné pro přežití druhu. Větší diverzita potomstva má být pro šíření vlastních genů větším požehnáním, než riziko, že matka z nezřízeného sexu chytne nějakou tu chorobu. Takový je většinový názor a píše se to v učebnicích.

Zvětšit obrázek

Göranův tým věnující se sexu. Stojící z leva: Martin Edvardsson, Göran Arnqvist, Tina Nilsson. Sedící z leva: Urban Friberg, Claudia Fricke, Mari Katvala. Doplněni byli Sandra South (nahoře vlevo), Johanna Rönn (dole vlevo), Alexei Maklakov (dole vpravo), Trine Bilde (vpravo uprostřed ) a Damian Dowling (vpravo nahoře).

Švédský sympaťák Göran Arnqvist, zaměstnaný na University of Uppsala, pokusničil s Trine Bildovou, Anne Fogedovou a Nadiou Schillingovou. Výsledky jim zveřejnil jeden z nejprestižnějších přírodopisných časopisů (Science). Jejich poznatky komentují také Nature a další velikáni vědeckého mediálního světa. V jejich práci se praví pouze to, že promiskuita pro potomstvo dobrá není. Proč tato věta budí takový rozruch? Protože zpochybňuje naši široce uznávanou teorii.

Evoluční ekologové, jak si švédská skupina říká, prováděli pokusy na broucích zrnokazech (Callosobruchus maculatus). Třídili je s ohledem na počet kopulací. Očekávali, že v souladu se stávající představou najdou nějaký efekt, dokládající prospěšnost opakovaného páření. Dobrali se ale pravého opaku – samci „větších kvalit“ měli ve srovnání se samci „nižších kvalit“, konzistentně nižší po-kopulační úspěch. Prospěch nevěry tím byl zpochybněn.

Ach ty můj broučku
Vědecký přístup k nevěře vyžaduje pečlivost, a tak vědci šmírovali intimní život zrnokazů a samce třídili na „dobré“ a „špatné“. Šlo o roztřídění podle výsledků z páření v rádoby přirozených podmínkách. Kriteriem „dobrého“ a „špatného“ samce byly počty přeživších dospělých potomků po tom kterém samci. Přeborníci s mnohohlavým davem jsou v jejich studii pokládáni za samce produkující životaschopnější potomstvo, a tedy za samce vysoké kvality. Samci s málo potomky jsou označeni za outsidery a za geneticky nekvalitní otce.

Zvětšit obrázek

A jejich promiskuitní zrnokazi (Kredit: Fleur Champion de Crespigny)

Kvalitní samci zklamali
Roztříděním samců však vše teprve začalo. Vlastní pokus s kvalitními a nekvalitními samci spočíval až ve sledování toho, co nastalo po promiskuitním chování samiček. Snad jen zbývá dodat, že k pokusu byly vždy použity panny – právě vylezlé samičky z fazolového zrna. Samičky nejprve nechali pářit se zcela sterilním samcem. Teprve potom jim dopřáli dalšího milování. Povolili jim ale styk buďto s kvalitním samcem, nebo jen s podřadným outsiderem. Ne obojí. Když posléze vědci počítali výsledek, nestačili se divit. Broučí mámy měly s outsidery více oplodněných vajíček, než kolik jich měly se samci „kvalitními“ (tedy těmi, kteří se geneticky již dříve prosadili právě svým vysokým počtem přeživších potomků). Dobří otcové se tedy u nevěrných partnerek nechytali. Jakoby se prostopášnicím jejich chování mstilo. Jak jinak popsat to, že slavily úspěch právě s oněmi „nekvalitními“ samci, jejichž potomstvo se dříve nedokázalo v konkurenci prosadit.

Promiskuita je „fuj“
Odsouzení volných mravů paradoxně přichází z krajiny, kde si s takovými věcmi tradičně moc hlavu nelámali. Vědci z Uppsaly nám vzkazují, že než někomu začneme šeptat do ouška „Ty můj broučku“, je dobré mít na paměti, že pokud by se v případě nových poznatků u brouků jednalo o  obecně platný fenomén, potom by toho naše potomstvo, vzniklé z nevěry, moc nezískalo. Z pohledu přežitelnosti (fitness) je promiskuita kontraproduktivní.
   

Sex za úplatu
To, co se pro potomstvo jeví být handicapem, může ale prospívat samici. Mohlo by tedy jít v jejím případě například o to, že oplátkou za poskytnutý sex získává volný vstup do teritoria samce a že si tím rozšiřuje své potravní zdroje. Možná je důvod k nevěrnému chování samic ještě prozaičtější a jde pouze o protrpění harassmentu samců, aby se tak zbavily nadržených nápadníků a mohly si jít co nejdříve po svém.

Zvětšit obrázek

Kolonie, ve kterých vládnou promiskuitní královny, jsou ve snůšce výkonnější a lépe překonávají zimu.

Proč pokusy dopadly tak, jak dopadly?
Ve svých úvahách, proč se při opakovaném páření samic neprojevila dosud předpokládaná prospěšnost takového chování, dávají vědci přednost tomuto vysvětlení: Úspěch samců nižších kvalit spočívá v antagonismu genů – geny ovlivňující fitness mají u obou pohlaví opačný efekt. Stejný gen, který je dobrý pro samce, může být špatný pro samici a opačně. I když švédské výsledky toto vysvětlení podporují, nelze odpověď na otázku -  proč se samice rády páří opakovaně, považovat za objasněnou. Ukážeme to na poznatcích z jiných pracovišť. Jisté ale už nyní je, že ti, kdož dosud argumentovali genetickým profitem pro potomstvo, by si od nynějška měli dávat pozor na jazyk. Výsledky švédských testů jsou s touto dosud uznávanou představou zcela v rozporu.

Také u ryb živorodek se nedávno ukázalo, že promiskuita partnerek přináší jen problémy. U druhů s nevěrnými samičkami se samcům vyvíjejí rychlejší spermie. Rychlejší jsou díky tomu, že mají větší a silnější nástroj k pohybu – bičík. Zvětšený bičík, neboli „silnější motor“, si zase vynucuje větší zásobu energie, což vede k celkovému zvětšování spermií těchto samců. Rybám, které vytvářejí stabilní páry (chovají se monogamně), se rychlé velké spermie nevytvářejí. Pro samečky to znamená úsporu energie, kterou mohou vyžít smysluplněji.

Promiskuitou k větším ziskům
Na druhou stranu ale nutno přiznat, že existují seriozní práce, které dokládají, že promiskuita nemusí být jen nevýhodou. Dokonce ani u hmyzu ne. Ke zcela jiným závěrům ohledně záletnictví došli Američané a Osel o nich psal v článku „Promiskuita jako účel“. Pokusy na včelách ukázaly, že promiskuita královen zvyšuje produktivitu kolonie a že včelařům přináší zisk.

Zvětšit obrázek

Spermie některých hlodavců mají na hlavičkách háčky, kterými se do sebe zaklesnou a vytvoří vláček. Ten dokáže hustým prostředím dostrkat „čelního představitele“ do cíle dříve, než dorazí konkurence.

Vláčky a špunty
Se sexem a záletnictvím to není tak jednoznačné, jak by se po přečtení několika článků mohlo zdát. Faktem je, že na světě je to zařízeno tak, že většina druhů má tendenci k samičí promiskuitě. A že samcům tedy nezbývá nic jiného, než se s tím smířit a nebo se proti nevěře svých partnerek pojišťovat.

Zvětšit obrázek

Hraboš pensylvánský (Microtus pennsylvanicus) je promiskuitní. Genová léčba, která mu zvýší produkci receptorů pro hormon vasopresin, z něj udělá vzor manželské celoživotní věrnosti.

Nápaditosti se meze nekladou, a tak se v přírodě můžeme setkat s celou řadu fíglů.
Myšice křovinné se páří s několika samci. O tom, který z nich se stane otcem budoucích potomků se proto rozhoduje v závodě spermií. Samci, kteří dokázali své spermie propojit do vláčků, získali významnou výhodu  a předali tuto schopnost potomkům. Dnes už mají háčky na spermiích všichni samci. Inu, rychlík ze spermií měl a stále má větší šanci, že dosáhne cíle dříve a zajistí si tak oplodnění v předstihu před konkurencí.

Svého uplatnění ve válce o potomstvo došly i kopulační zátky. Takový ztuhlý špunt na konci dávky spermií má nevěrnici zabránit v plození levobočků. Avšak stejně jako ve středověku nebylo spolehnutí na pásy cudnosti, ani zde zmíněné zátky nefungují stoprocentně. Některé samice si je dokonce před tím, než se spáří s dalším samcem, samy vyjímají. 

Záletnictví lze „léčit“
Miranda Limová z Emory University v Atlantě (stát Georgia) má ráda hraboše. O prérijních rodu Microtus se ví, že jsou monogamní, zatímco jejich příbuzní, horští a pensylvánští hraboši, jsou polygamní. Ti z prérie mají v mozku proti polygamním horským mnohem větší hustotu receptorů pro hypofyzární hormon vasopresin. Zmíněné receptory se v mozku vyskytují zejména v pallidu a v lokalitě nucleus accumbens, kde jsou centra pro pocity libosti, jako je mesolimbický dopaminový a opioidní systém.

 

Samice většiny druhů jsou rády promiskuitní. Kopulují s vícero samci současně. Aparát, který mají ve vejcovodu, je schopen po proběhlých orgiích ze změti spermií pečlivě vybírat. Privilegium dát vznik nové generaci dostávají jen spermie od partnera, o němž matka rozhodne, že je pro její potomky ten nejlepší.

Na monogamnost začala vědkyně nahlížet jako na určitý typ návykovosti a rozhodla se vyzkoušet, co to udělá, když počet receptorů v hraboším mozku zvýší. Použila k tomu geneticky modifikovaný virus, který nesl gen pro tvorbu receptoru pro hormon vasopresin. Tímto virem infikovali hrabošům mozek. Test věrnosti pak ukázal, že vyhlášená promiskuita hrabošů byla ta tam, a že pouhou injekcí lze navodit zvýšení počtu příslušných receptorů a tím omezit toulavé choutky a sexuální promiskuitu. 

Zvětšit obrázek

Tim Spector: „Nevěra je u lidí ze 40% ovlivněna dědičností."

Samice nehrají fér
Promiskuitní samice nedávají všem otcům stejné šance. Ani u obratlovců ne. Tak třeba u prasete, blízkého našemu naturelu, to příroda zaonačila tak, že samice preferují opakované páření a teprve až po „záletu“ si rozmyslí, který z kanců se jí více zamlouvá a toho začne upřednostňovat. Říká se tomu postkoitální selekce. Jde o to, že samičí pohlavní aparát dokáže vnímat přítomnost spermatu a reagovat na něj změnou prostředí ve vejcovodu.

Španěl Alireza Fazeli to vysvětluje tím, že „příchod“ spermií do vejcovodu spouští v reprodukčním traktu kaskádu změn, jež nastartují tvorbu proteinů ve sliznici vejcovodů. Původně se mělo za to, že ve vejcovodu dochází ke změnám především z důvodu „podstrojování“ spermiím, aby zůstaly dlouho životaschopné. Nyní vyplynulo na povrch, že tento mechanismus má i další funkce. Zřejmě za pomoci imunitního systému rozpoznává spermie od různých samců a vytvořené proteiny na ně nalepí, čímž některým zpečetí jejich osud. Proto se z takových páření rodí převaha potomstva vždy jen po jednom kanci. Zásah matky je beze vší pochybnosti.

Záletnictví se nevyhýbá ani lidem. V Británii si posvítili na životní styl 1600 jednovaječných a dvojvaječných ženských dvojčat. Vyšlo najevo, že máme počet pohlavních partnerů a nevěru přinejmenším ze 40% vepsány v genech. Za toto zděděné chování mohou geny, které jsou na chromozomech 3, 7 a 20.

Freska z antických Pompejí z budovy, které se říkalo lupanarum. Slovo lupanarum je odvozeno od latinského slova lupa, což znamená vlčici. Slovem „vlčice“ Římané označovali také prodejné ženy. Freska je součástí erotických fresek, které pokrývaly stěny zhruba desítky komnat dvoupatrové budovy. Fakticky šlo o obrázkový katalog nabízených služeb. Obdobnou péči o zákazníky v podobě sexu za peníze nabízely v té době v Pompejích i obyčejné ubytovací domy.

Z výsledků studie vyplývá, že nevěrné ženy sice hodnotí své chování obvykle jako „špatné", ale na druhé straně dodávají „že si nemohly pomoci". Ostatně chuť zahnout v Británii připouští 90% žen.
Nejinak tomu je i za velkou louží. 475 studentů michiganské university se přiznávalo k výměnám zboží a výhod za sex. I bohatí studenti, kteří to z hlediska materiálního zabezpečení naprosto nemají zapotřebí, usilují o sex za provizi.

Jak vidno, cesty rozmnožování se ubírají mnoha směry a s promiskuitou v nich musíme počítat. Jde totiž o fenomén, se kterým příroda pracuje po milióny let a který zůstal zachován od bezobratlých po obratlovce. Nevěra je velmi silným evolučním tlakem, ale zjednodušená interpretace, že samec si chce zajistit co nejvíce svých potomků a samice si vybírá toho nejlepšího otce pro své dcery a syny – má trhliny. Spíše jde o něco, čemu se trefně říká „válka pohlaví“ a do čeho teprve nahlížíme. Jisté je pouze jedno - ve válkách se čestně nehraje a dějiny (v tomto případě evoluci) píší jen vítězové.ˇ

Prameny:

Bilde, T. , Foged, A. , Schilling, N. & Arnqvist, G. Science 324, 1705-1706 (2009).
American Chemical Society
Nature