V roce 2005 vytvořila parta amerických studentů počítačový program SCIgen, který umí generovat imitace vědeckých článků. Po zadání několika „klíčových slov“ vytvořil program anglicky psaný text, který na první pohled vypadal jako vědecká studie. Nechyběly ani grafy a tabulky. Věty byly po gramatické stránce korektní, ale nedávaly smysl. Bylo to jen jakési „blablabla“ oděné do hávu vědeckého článku. Výsledek práce SCIgenu byl natolik přesvědčivý, že se jej studenti pokusili udat jako příspěvek na mezinárodní konferenci pořádané ve floridském Organdu. K jejich velkému překvapení byl „blábol“ přijat k odpřednášení.
Jak je to možné? Řada vědeckých konferencí jsou výdělečné podniky. Autoři platí nejen stravu a ubytování, ale přispívají přímo i organizátorům konference. Většina takto získaných peněz padne na pronájmy sálů, tisk sborníků a podobné výdaje. Pokud se povede na konferenci natáhnout hodně účastníků, může závěrečné účtování skončit významným přebytkem. Proto jsou na mnohé konference přijímány prakticky jakékoli příspěvky. Hlavní je, aby jejich autor zaplatil. Přijetí „referátu“ vyprodukovaného počítačem to jasně dokazuje. Vědci si nedokázali představit, že by se něco podobného mohlo stát v seriózním vědeckém časopise, kde jsou všechny obdržené rukopisy důkladně hodnoceny.
Aféra vydavatelství Bentham Science Publisher dokazuje, že to neplatí. Student Philip Davis z Cornell University spolu s Kentem Andersonem z prestižního lékařského časopisu New England Journal of Medicine vyrobili pomocí programu SCIgen imitaci vědeckého článku a poslali jej do The Open Information Science Journal vydavatelství Bentham. Imitace byla po údajném recenzním řízení přijata k otištění. Davis a Anderson jsou přesvědčeni, že jejich „rukopis“ vůbec neprošel rukama odborného posuzovatele. Ten by okamžitě poznal, že text nedává smysl.
Benthan Science Publishers vydává více než dvě stovky vědeckých časopisů. Ty vycházejí jen na internetu a patří k časopisům s tzv. otevřeným přístupem. To znamená, že kdokoli může časopis po libosti a zdarma využívat. Náklady spojené s vydáním článku hradí jeho autoři. Proto byli Davis a Anderson také požádáni, aby uhradili částku 800 dolarů za to, že jejich „článek“ vyjde.
Zdá se, že některé časopisy přijaly strategii organizátorů vědeckých konferencí. Neberou ohled na kvalitu zveřejňovaných prací, proklamované recenzní řízení hrubě odbývají a soustředí se především na inkasování plateb. Zdaleka to neplatí o všech. Například vydavatelská skupina Public Library of Science vydává řadu „otevřených“ časopisů, z nichž například PLoS Biology se už stačil přiřadit k nejprestižnějším vědeckým časopisům světa.
Mezi časopisy s otevřeným přístupem a klasickými vědeckými časopisy, které přijímají příspěvky bezplatně a náklady hradí z předplatného a dalších plateb čtenářů, zuří válka. Časopisy s otevřeným přístupem přinášejí výsledky vědeckého bádání všem, například i lidem třetího světa, kteří na předplatné klasických vědeckých časopisů nemají prostředky. Klasickým časopisům kazí kšefty.
Klasické časopisy slibují za předplatné „záruku nejvyšší kvality“ otištěných statí. I o tom však lze pochybovat. Dokládá to případ, kdy iránští studenti dosáhli přijetí nesmyslného textu generovaného SCIgenem v časopise Applied Mathematics and Computation vydavatelství Elsevier Science. Tento matematický časopis má punc seriózního vědeckého periodika. Svědčí o tom fakt, že má určenu oficiální „známku“, tzv. impakt faktor. Ten činí 0,821. Systém hodnocení vědy zavedený českou Radou vlády pro výzkum a vývoj uděluje autorům za publikaci článku v tomto časopise 29,571 bodu.
Diskuze:
