Andrew Simms, progresivní „zelený“ ekonom, vedoucí programu pro klimatické změny a politiku při „New Economics Foundation“, modernější a méně konzervativní alternativě známé G8.
Kredit: IISD

V březnu se na trhu objevila kniha s názvem „Ecological Debt: Global Warming and the Wealth of Nations“ (Ekologická propast: Globální oteplování a blahobyt národů). Její autor Andrew Simms, známý svým progresivním přístupem k řešení problémů globálních změn klimatu, se snaží o neideologický a objektivní pohled na řadu témat. Obchodování s emisními povolenkami je jedním z nich.

Sepsáním Rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách a ratifikací Kjótského protokolu se země zavazují ke snížení emisí skleníkových plynů v období 2008 - 2012 v průměru o 5,2 % v porovnání se stavem v roce 1990. Konkrétní závazek České republiky představuje snížení emisí o 8 %. Vyvstává však otázka jak uvedených cílů dosáhnout. EU v r. 2005 zavedla systém obchodování s emisními povolenkami (ETS) umožňující vypouštět CO₂ (přesněji jeho ekvivalenty, na které se přepočítávají také další skleníkové plyny) do výše stanovených emisních stropů. Ušetřené emise se pak mohou formou povolenek prodávat a na nadbytek vypuštěných emisí se musí povolenky kupovat. Liberální ekonomové však ETS označují za direktivní zásah do tržních mechanismů, který dusí hospodářský růst. Environmentalisté jej naopak považují za stále ještě nedostatečné řešení klimatických problémů. Tak či tak, systém přes veškerý politický optimismus podle původních představ nefunguje. Jeho zastánci to neradi slyší a taky o tom veřejně ani moc nemluví. Primárním úmyslem celé akce bylo ušetřit miliony tun ekvivalentů CO₂, povolenky se ziskem prodávat a zisk směrovat do „zelených“ zdrojů energie. ETS se však z několika důvodů minul účinkem už proto, že se jedná spíše o politický a administrativní nástroj, který má jakési tržní ambice. Výsledkem je menší ekonomická efektivita, než jaká by byla dosažena jinými způsoby snižování emisí skleníkových plynů. Zvláště uvážíme-li, že nemáme objektivní zhodnocení míry vlivu lidské civilizace na změnu klimatu a i názory odborníků se v tomhle ohledu rozcházejí.

Zvětšit obrázek

ETS se sice tváří univerzálně, ale na některé producenty emisí zapomíná.
Kredit: Static Guim

ETS žel neřeší ani příčiny emisí tak, jak by měl – důsledným ekonomickým tlakem motivovat producenty emisí k jejich snižování. Ukazuje se, že řeší spíš následky a emise prodejem přesunuje někam jinam a jejich celkové množství neodpovídá očekávanému trendu. Emise se nadále zvyšují a velmi pravděpodobně nějaký čas ještě budou. ETS rovněž nastavuje nerovná pravidla hospodářské soutěže. Výrobci tovarů jsou ve všeobecnosti vystaveni většímu tlaku vzájemné, stále víc se globalizující konkurence. Proto nemůžou navýšit ceny tak, jak to s cenou elektřiny dělají její monopolní, nebo téměř monopolní výrobci. Ti mohou cenu emisních povolenek promítat do ceny vyrobené a poskytované energie více-méně nekontrolovatelně, čímž na trhu vznikají nerovné pravidla. Méně zdatní, nebo nově příchozí výrobci buď musí vlivem nekompromisní cenové politiky v energetice omezit výrobu, nebo skončit. Což trh ještě víc monopolizuje.

Cena přebytečné povolenky má být určována trhem a za normálních podmínek má vést ke snížení emisí podle závazků v Kjótském protokolu. Teď ale uvažujme: dostaneme-li v hojném počtu povolenky od státu zdarma, neproděláme, i když půjdeme při prodeji s jejich cenou na tak nízkou hodnotu, až je prodáme. Pak přebytek povolenek na trhu s ETS tlačí jejich ceny dolů a snižuje se i účinnost celého systému. V minulém roce se cena jedné tuny CO₂ ve formě povolenky pohybovala v rozmezí od €8 až přes €30. V současné době je to okolo €10 za tunu. Byly však doby, kdy ceny povolenek klesly téměř až na nulu. Na jejich hodnotě se momentálně odráží globální ekonomická recese, podniky nevyrábí a trh je jimi zaplaven, co tlačí cenu stále dolu. Představa, že takto fungující trh povede k výraznému snížení emisí je pak přinejmenším dosti podivná. ETS možná teď mohou pro někoho představovat dobrou investici, ale tím méně jsou pozitivním řešením pro rozvoj „zelených“ zdrojů energie, které se dostávají do ekonomicky ještě nevýhodnější situace, než v jaké byly doposud. Je totiž finančně výhodnější nakoupit levné povolenky a vypouštět emise, než investovat do nákladných nových technologií a případně měnit celou koncepci výroby.

Zvětšit obrázek

Některé technologie ač „zelené“, příliš „zelené“ nejsou a už vůbec tak nevypadají. Solární elektrárna poblíž bavorského Arnsteinu.
Kredit: Tech Republic

Jak a podle čeho tedy nastavit cenu CO₂, aby měla skutečně nezpochybnitelní vliv na snižování jeho produkce, nepodléhala politické intervenci do trhu s ETS, aby nebyla kolektivním statkem, za který musí platit všichni a neřešila situaci pouze v porovnání s referenčním rokem 1990? V současné době o efektivitě ETS nepochybují snad jen ti nejzelenější ze zelených. Otázka jak efektivně vyřešit tlak na snižování emisí je tak v souvislosti s tržní labilitou ETS stále aktuálnější. Právě Simms se dlouhodobě zabývá hledáním stabilnějších metodických východisek: Zaprvé, můžeme spočítat, na kolik peněz by nás přišla redukce jedné tuny CO₂ a z ní pak cenu odvodit a průběžně aktualizovat. Zde je však řada pochybností, zvláště o efektivitě redukce prostřednictvím zavádění „zelených“ technologií, na které by peníze z takto stanovené ceny měly směrovat. Ve výsledku tyto technologie mnohdy produkují více emisí než ty, které by měly být potlačovány. Druhým, řekněme věrohodnějším způsobem je počítat „sociální“ cenu CO₂. Přesněji řečeno cenově vyjádřit škody, které CO₂ napáchá během své atmosférické existence na životním prostředí. S touto metodou přišla Velká Británie, Holandsko a Světová banka. Vytvořit dobrý „sociálno“ - ekologicko - ekonomický model, ze kterého by se mělo vycházet není však jednoduché. Problémem je mnoho těžko stanovitelných proměnných, které do výpočtu zasahují a cenu určují v dosti širokém rozpětí €40 až €160 za tunu CO₂. A to je komplikace, která degraduje i tento systém. Některé státy EU přichází s tzv. „stínovou“ cenou CO₂, která vhodně koriguje předchozí metodu a zavádí do ní navíc faktor ochoty a ekonomické možnosti za CO₂ platit. To se obvykle těžko vysvětluje největším západním producentům a vládám rozvojových zemí, které do systému nepřistoupily.

Problémem všech metod však nadále zůstává stanovení dvou extrémů. Jak velké množství emisí je pro udržitelný život na této planetě kritické a kolik skutečně umožní zažehnání i těch nejtemnějších představ ideologů o klimatické katastrofě. Bohužel, relevantní odpověď na tuto otázku neznají nejen politici jako Klaus, či na druhé straně Gore, ale v podstatě ani řada vědců, jež se problematikou odborněji zabývají. Simms, za současné situace propadu cen povolenek, doporučuje přesunout záchranné akce od komerčních zájmů firem k podpoře progresivních veřejně prospěšných zájmů „zelených“ technologií. Jen pro zajímavost, na tyto technologie se v průměrně „zeleném státě“ EU, vynakládá pouze 0.008 % z HDP. Jak ETS správně nastavit však nadále zůstává otázkou, protože bude-li teplota i přes veškeré naše snahy a realizované opatření nadále vzrůstat, další experimenty v podobě ETS, nebo nákladného uskladňování CO₂ pod zem a pod. již pravděpodobně nebudou mít smysl. Všem klimaskeptikům snad už poté dojde, že oteplování může být větší měrou součástí přirozených klimatických procesů a lepší je se na něj adaptovat než snažit se mu čelit.

Zvětšit obrázek	Zvětšit obrázek
Změna produkce emisí za dva první roky po zavedení povolenek. Kredit: Wikimedia	Ať už se nám bude dařit redukovat emise CO2 více či méně, vliv na oteplování bude téměř stejný. Zajímavý je rozptyl teplot (šedá barva), kam se může křivka uklonit vlivem přirozených klimatických pochodů. Kredit: Scientific American

Zdroj: New Scientist 20.4.2009
A. Simms (2009): Ecological Debt: Global Warming and the Wealth of Nations. Pluto Press.