Postavení Chicxulubského kráteru jako popravčího velkých dinosaurů se až donedávna jevilo jako neotřesitelné. Původně rebelantská hypotéza nobelisty Luise Alvareze a jeho syna Waltera z roku 1980, která na základě slavné vrstvičky iridia obviňuje z masového vymírání na konci křídy drtivý dopad desetikilometrového meteoritu do oblasti dnešního Yucatánského poloostrova a okolního oceánu, se časem změnila na nudný mainstream.
Poslední dobou ale Chicxulubské příhodě jde velmi usilovně po krku paleontoložka Gerta Kellerová z Princetonské univerzity. Neohrožená specialistka na hranici křída / třetihory ve fosilním záznamu tvrdí, že vykřičený kráter, jehož průměr činí vcelku slušných 180 kilometrů, ve skutečnosti předchází vymírání na úplném konci křídy o nějakých 300 000 let.
Datování kráteru je založené na sférulích, kuličkách pocházejících z hornin roztavených v okamžiku nárazu. Obvykle je odborníci nacházejí těsně pod nápadnou hranicí křídy a třetihor. Kellerová s tím ale nesouhlasí.
Ve své nové studii nedávno publikované v geologickém plátku Journal of the Geological Sciences s Thierrym Adattem z univerzity ve švýcarském Lausanne, přináší doklady o tom, že Chicxulubský meteorit asi dopadl příliš dávno na to, aby mohl do konce velkých dinosaurů nějak ostře zasáhnout.
Badatelé postupně shromažďovali detailní stratigrafická data z fosilních vrstev v El Penon a dalších lokalitách kolem hranice křída / třetihory, ze kterých vyplývá, že mohutný kráter bezprostředně nesouvisí s masovým vymíráním.
Badatelé se soustředili na vrstvy sedimentu v hloubce 4 až 9 metrů, které byly uloženy po dopadu meteoritu rychlostí 2 až 3 centimetry za tisíc let. Stopy po masovém vymírání jsou až nad tímto sedimentem, což svědčí o tom, že dopad meteoritu musel být starší.
Zastánci teorie o vražedném pádu Chicxulubského meteoritu se ale nevzdávají. Podle nich je rozmístění stop po dopadu meteoritu a po masovém vymírání důsledkem zemětřesení nebo ohromných tsunami, které nejspíš doprovázely pád velkého meteoritu. Kellerová ale oponuje, že jejich data pocházejí z pískovcových hornin, které se očividně usazovaly postupně a velmi rozvážně.
Kromě toho se jim povedlo sehnat důkazy o tom, že Chicxulubská příhoda neměla tak dramatický vliv na diverzitu přírody té doby, jak se dřív myslelo. Například na lokalitě El Penon badatelé našli 52 druhů v sedimentech pod vrstvou sférulí vymrštěných z místa dopadu a stejných 52 druhů objevili v sedimentech nad vrstvou se stopami dopadu.
Podle Kellerové se jim nepovedlo najít vlastně ani jeden druh, který by vymřel přímo v důsledku pádu meteoritu.
Co tedy vyhubilo velké dinosaury a další druhohorní potvory? Názor Kellerové asi netřeba podrobně komentovat. Je známý a jeho majitelka je na něho patřičně pyšná. Viníkem by podle ní mohlo být skoro nepředstavitelné soptění na území dnešní Indie. Časové to krásně vychází na konec křídy. Během něho vznikly takzvané Dekkánské trapy, gigantické plochy Indie a okolního oceánu pokryté několika sty metry vyvřelé lávy. Poslední dobou se ukazuje, že takové soptění opravdu mohlo způsobit vymírání katastrofálních rozměrů.
Pramen:
ScienceDaily 28. 4. 2009.
Diskuze:
