Hepatitida C, neboli žloutenka typu C, případně virový zánět jater typu C, jsou tři označení pro chorobu, která může dlouho probíhat skrytě a pacient může mít pouze nespecifické příznaky jako jsou únava, přechodná ztráta chuti k jídlu, svědění kůže, pocit napětí v pravém podžebří a trávicí obtíže. Typické žlutavé zabarvení kůže, které je pro klasickou žloutenku typické, se nemusí vůbec objevit. Virus způsobující tuto nemoc byl objeven poměrně nedávno (v roce 1989), do té doby byla známa pouze hepatitida typu "A" a "B". Odhaduje se, že hepatitidou C  jsou již infikovány přibližně 3% světové populace. V hospodářsky vyspělých zemích tvoří virový zánět jater 70% všech chronických hepatitid a je nejčastější příčinou transplantace jater.

Zhruba v padesáti až osmdesáti procentech případů u dospělých osob imunitní systém při odstraňování viru hepatitidy selže a nemoc se stane chronickou. I v těch nejvíce rozvinutých zemích je diagnostikováno pouze 50% infikovaných osob a z nich dvě třetiny by potřebovaly antivirovou léčbu. Úspěšná vakcinace by tedy z pohledu bránění dalšího šíření nemoci v populaci měla obrovský význam.  Chronický virový zánět jater totiž často končí jaterní cirhózou a rakovinou jater. Proti žloutence typu C dosud neexistovalo preventivní očkování.

Zvětšit obrázek

ELGEN DNA systém k vpravování imunizační látky do buněk pomocí elektroporace.

Z jiných pokusů z dřívější doby bylo o této nemoci známo, že její útlum je spojen se zahájením odpovědi populace lymfocytů zvaných T buňky. Proto se vědci rozhodli stimulovat právě tento druh lymfocytů. Použili k tomu metodu využívající elektrický proud. Z Dánska, kde nyní probíhá setkání specialistů zaměřených na vše, co nějak souvisí s játry, byly zveřejněny výsledky prvních klinických zkoušek, využívajících k léčbě hepatitidy DNA vakcinací. Úseky DNA s patřičným kódem pro aktivaci T buněk jsou vpravovány do buněk lidského těla elektroporací. Přípravek na vakcinaci dostal jméno ChronVac-CR DNA. Aplikuje se jako roztok (suspenze) v objemu půl mililitru. Injekce se dává do oblasti ramene. Vpich do déltového svalu se provádí do hloubky jednoho centimetru. Poté následují dva elektrické pulsy, které do svalu vysílají čtyři elektrody. Elektrické výboje mají nízkou voltáž a trvají pouhých šedesát milisekund. Elektrický šok otevře do buněčné membrány na krátkou dobu kanály, kterými se léčebné úseky DNA dostanou dovnitř. Jinak by DNA molekuly zůstaly po vpichu do svalu vně buněk a tedy bez efektu.

Způsobem injekce DNA a následné elektroporace bylo ošetřeno dvanáct dětských pacientů nakažených virem hepatitidy (genotyp 1). Dávky DNA se pacientům aplikovaly opakovaně. Celkem čtyřikrát s měsíčními intervaly mezi jednotlivými vpichy. Pacienti byli rozděleni do tří skupin podle dávky, která jim byla aplikována (167 µg, 500 µg, a 1500 µg).
U těch, kteří dostávali 167µg, nebyly pozorovány vedlejší účinky, avšak ani pokrok v léčbě. Jen u dvou pacientů z této skupiny došlo k přechodné aktivaci T buněk. To ale k léčbě nestačilo, neboť jejich tělo viry vylučovat nepřestalo.
U skupiny s dávkováním  500µg také žádný z pacientů nezaznamenal vedlejší účinky, ale u dvou pacientů z této skupiny již došlo k trvalé specifické odpovědi T buněk proti původci hepatitidy a v tělech těchto pacientů se množství vylučovaných virů snížilo. Podobně jako u předchozí skupiny dopadly také výsledky u pacientů dostávajících 1500µg imunizační DNA.

Závěr z testů vyznívá následovně: Celkem u 67 % pacientů  - u čtyř ze šesti (vztaženo ke skupině těch pacientů, kteří dostávali největší DNA imunizační dávky) - došlo ke snížení produkce virů buňkami. Viry se u nich přestaly uvolňovat do krve. Jinými slovy řečeno, léčba byla u více než poloviny pacientů úspěšná, a to je po dlouhé době v boji s touto zákeřnou chorobou ohromný krok vpřed. I když počet léčených není nikterak velký, klasická věta z učebnic a přednáškových síní: „Dnes neexistuje očkovací látka proti hepatitidě C“ tímto poznatkem přestává platit.ˇ

Pramen: EASL 2009, the Annual Meeting of the European Association for the Study of the Liver in Copenhagen