Prionům pomáhá záhadná RNA
Tak dlouho tvrdili zastánci prionové teorie, že se priony při svém neblahém díle v mozcích zvířat a lidí obejdou bez jakékoli dědičné informace, až nakonec zjistili, že množení prionů výrazně usnadňuje přítomnost ribonukleové kyseliny přítomné v mozku.
Americký tým vedený Surachaiem Supattaponem z Darmouth Medical Schoul v americkém Hannoveru (stát New Hampshire) zjistil, že v laboratorních podmínkách se proměna neškodného prionového proteinu na vražedný protein až 12krát urychlí přídavkem molekul RNA přítomných v mozku. Zatím nikdo netuší, jaká RNA přeměnu proteinu na priony katalyzuje. Zdá se, že má více než 300 „písmen“ genetického kódu a jen jedno vlákno. Nejde tedy o dnes tak populární „double-stranded RNA“ čili dvouvláknovou RNA, kterou organismy využívají k boji s viry nebo k regulaci genů.
Z výsledků laboratorních testů „ve zkumavce“ nelze automaticky vyvozovat dalekosáhlé závěry o fungování prionů v těle živočichů a člověka. K tomu musí proběhnout další složité a časově náročné pokusy. I tak je tento poznatek velmi důležitý, protože může být využit pro rychlejší detekci prionů ve zkoumaných vzorcích. Přídavek dosud neznámé RNA by mohl zvýšit citlivost stávajících testů.
Pokud se RNA podílí na vzniku prionů i v mozku lidí, pak by mohla být cílem nových léků, které by pomáhaly léčit choroby vyvolané priony, např. Creutzfeldt-Jakobovu chorobu, smrtelnou dědičnou nespavost či Gerstmann-Sträussler-Scheinkerův syndrom.
V souvislosti s objevem Supattaponeova týmu je jistě zajímavé, že slavný americký neurolog Stanley Prusiner už delší dobu pátrá po záhadném faktoru X – molekule, která napomáhá proměně neškodného prionového proteinu na priony. Ribinukleová kyselina ale nebyla pro Prusinera, který dostal za prionovou teorii v roce 1997 Nobelovu cenu, nikdy horkým kandidátem, protože faktor X by měl být podle všeho malý protein.
Připomeňme si, že nepočetná skupina biologů podezírajících ze vzniku prionových chorob netradiční viry, byla sice po Prusinerově „stockholmské korunovaci“ vykázána do vědeckého gheta, ale rozhodně nezanikla. Je objev role RNA v tvorbě prionů vodou na jejich mlýn? Mohl by být prion jen prodlouženou rukou dosud neznámého endogenního retroviru – tedy viru, jejž má člověk „natvrdo“ nakopírovaný ve své dědičné informaci? Tyto otázky nejsou zatím nic víc než pouhé divoké spekulace. Ale to byla prionová teorie v době svého vzniku taky.
Normální „zdravý“ prionový protein (vlevo) se vyskytuje v řadě typů buněk našeho těla a zjevně nám neškodí. Jsou pro něj typické tři úseky, kde je bílkovina stočena do šroubovice (zeleně). Změnou prostorového uspořádání (zašmodrcháním) se změní prionový protein na smrtící prion (vpravo), kde dominují úseky plochého „skládaného listu“ (modře). Podle amerických vědců je tato proměna výrazně usnadněna přítomností blíže neurčené ribonukleové kyseliny.
Carlton Gajdusek
Stanley Prusiner
Dvě Nobelovy ceny byly už za výzkum Priónových chorob uděleny. V roce 1976 si ji ze Stockholmu odvezl potomek maďarsko slovenských emigrantů Carlton Gajdusek, v roce 1997 ji dostal americký neurolog Stanley Prusiner. Říká se, že za prionová onemocnění bude ještě třetí „Nobelova“. Ta připadne tomu, kdo najde na tyto choroby účinný lék. Budou jím látky, které zabrání interakci prionového proteinu s dosud blíže nespecifikovanou RNA?
Z výsledků laboratorních testů „ve zkumavce“ nelze automaticky vyvozovat dalekosáhlé závěry o fungování prionů v těle živočichů a člověka. K tomu musí proběhnout další složité a časově náročné pokusy. I tak je tento poznatek velmi důležitý, protože může být využit pro rychlejší detekci prionů ve zkoumaných vzorcích. Přídavek dosud neznámé RNA by mohl zvýšit citlivost stávajících testů.
Pokud se RNA podílí na vzniku prionů i v mozku lidí, pak by mohla být cílem nových léků, které by pomáhaly léčit choroby vyvolané priony, např. Creutzfeldt-Jakobovu chorobu, smrtelnou dědičnou nespavost či Gerstmann-Sträussler-Scheinkerův syndrom.
V souvislosti s objevem Supattaponeova týmu je jistě zajímavé, že slavný americký neurolog Stanley Prusiner už delší dobu pátrá po záhadném faktoru X – molekule, která napomáhá proměně neškodného prionového proteinu na priony. Ribinukleová kyselina ale nebyla pro Prusinera, který dostal za prionovou teorii v roce 1997 Nobelovu cenu, nikdy horkým kandidátem, protože faktor X by měl být podle všeho malý protein.
Připomeňme si, že nepočetná skupina biologů podezírajících ze vzniku prionových chorob netradiční viry, byla sice po Prusinerově „stockholmské korunovaci“ vykázána do vědeckého gheta, ale rozhodně nezanikla. Je objev role RNA v tvorbě prionů vodou na jejich mlýn? Mohl by být prion jen prodlouženou rukou dosud neznámého endogenního retroviru – tedy viru, jejž má člověk „natvrdo“ nakopírovaný ve své dědičné informaci? Tyto otázky nejsou zatím nic víc než pouhé divoké spekulace. Ale to byla prionová teorie v době svého vzniku taky.
Normální „zdravý“ prionový protein (vlevo) se vyskytuje v řadě typů buněk našeho těla a zjevně nám neškodí. Jsou pro něj typické tři úseky, kde je bílkovina stočena do šroubovice (zeleně). Změnou prostorového uspořádání (zašmodrcháním) se změní prionový protein na smrtící prion (vpravo), kde dominují úseky plochého „skládaného listu“ (modře). Podle amerických vědců je tato proměna výrazně usnadněna přítomností blíže neurčené ribonukleové kyseliny.
Carlton Gajdusek
Stanley Prusiner
Dvě Nobelovy ceny byly už za výzkum Priónových chorob uděleny. V roce 1976 si ji ze Stockholmu odvezl potomek maďarsko slovenských emigrantů Carlton Gajdusek, v roce 1997 ji dostal americký neurolog Stanley Prusiner. Říká se, že za prionová onemocnění bude ještě třetí „Nobelova“. Ta připadne tomu, kdo najde na tyto choroby účinný lék. Budou jím látky, které zabrání interakci prionového proteinu s dosud blíže nespecifikovanou RNA?
Autor: Jaroslav Petr
Datum: 20.10.2003 06:00
Diskuze:
