Zvětšit obrázek

Při smečkovém lovu obřích karcharodontosauridů bylo na území dnešní Jižní Ameriky zřejmě dost "horko".  (Ilustrace Luise Reye)

Hororové scény mnoha více či méně zdařilých filmů o dinosaurech jsou založeny na zobrazení obřího teropoda (masožravého dinosaura) trhajícího a požírajícího svoji kořist. Takovým eskalačním bodem napětí byl jak řádící Tyrannosaurus v Jurském parku, tak i poněkud obstarožnější (i když nádherný) Ceratosaurus v Cestě do pravěku. Ve všech takových scénách je naznačeno, že velcí draví dinosauři byli po větší část života samotáři a lovili kořist solitérně, narozdíl od menších dromeosauridů nebo kompsognatidů. U mnoha dnes známých druhů tomu tak nejspíš opravdu bylo, najdou se však i výjimky. A jsou to výjimky již od představy děsivé.

Představte si celou smečku mnohatunových predátorů s více než metrovými čelistmi, lovící nebohou kořist společně. V takovém případě mohou dravci využívat různé lovecké taktiky a strategie, směřující k vyšší pravděpodobnosti úlovku. Mohou se například rozvinout do jakési instinktivně vytvořené rojnice a nahánět kořist do cesty jiným jedincům, mohou lépe oddělovat mladé či nemocné členy stád obřích sauropodů nebo konečně - mladí a rychlejší (protože ne do plné hmotnosti dorostlí) členové smečky mohou přihánět kořist až k čelistem pomalejších, ale podstatně silnějších dospělých. Je však na těchto představách skutečně něco pravdivého?
 

Je to možná překvapivé, ale fosilní doklady o gregarickém, tedy skupinovém, způsobu života velkých teropodů (definujme je jako "nad 1 tunu hmotnosti v dospělém věku") již byly objeveny. Tyto objevy se dokonce týkají velkého množství známých rodů a je tedy pravděpodobné, že alespoň občasné slučování do smeček mohlo být u těchto kolosálních predátorů poměrně běžné. Jedním z předpokladů je, že na území Severní Ameriky se tyrannosauridi, jako byl například Albertosaurus, sdružovali nejspíš dvakrát do roka. Stávalo se tak v době migrací ohromných stád býložravých hadrosauridů a ceratopsidů.
Jeden z hlavních dokladů pro gregarické chování teropodů představují fosilní otisky stop. Na několika místech byly totiž objeveny série stop velkých teropodů, směřujících stejným směrem ve stejný čas. Kanadský paleontolog Philip J. Currie dokonce nedávno objevil dramatický pozůstatek jednoho 76 milionů let starého lovu – tři série stop velkých teropodů ve stejné rovině, které se v jednom místě začínají nahodile přetínat. Zdá se, že zde šlo o tři dravce, rozvíjející svoji loveckou strategii těsně před útokem na jakéhosi býložravého dinosaura (jehož stopy zde bohužel objeveny nebyly).

V roce 1910 vedl slavný americký paleontolog Barnum Brown expedici Amerického muzea přírodních věd k řece Red Deer v kanadské Albertě. Jedním z jeho nejvýznamnějších objevů bylo fosilní ložisko, jemuž dominovaly pozůstatky již zmíněných albertosaurů (menších a o pár milionů let starších příbuzných populárního tyrannosaura). Brown shromáždil pozůstatky celkem devíti jedinců, svůj výzkum zde však nezavršil.

Zvětšit obrázek

Také albertosauři zřejmě lovili ve smečkách. Mladí jedinci těchto mohutných tyrannosauridů mohli být nejrychlejšími dravými tvory druhohorního světa.
Převzato z wikipedie.

Až Currie a jeho tým o mnoho desetiletí později lokalitu znovu objevili a po pečlivém výzkumum zjistili, že tyrannosauridi zde skutečně zemřeli společně. Ve chvíli své smrti tvořili nepochybně smečku, putující svrchnokřídovou krajinou společně. Nejmladší jedinci nebyli dorostlí ani do poloviny délky dospělého teropoda (ta činila asi 8-9 metrů) a byli nesmírně lehce stavěni. Je pravděpodobné, že dokázali vyvinout rychlost v běhu přes 50 km/h. S tělesnou stavbou pštrosa a čelistmi aligátora jistě představovali hrozbu všem zdejším živočichům až do velikosti dnešního buvola.

 
Přestože tyrannosauridi nejsou ve fosilním záznamu příliš četní, dnes máme k dispozici fosilní doklady o jejich možném smečkovém chování z Kanady, USA i z Mongolska (a výjimkou není ani samotný "král" dinosaurů T. rex). Pokud se snad při představě smečky tak velkých predátorů otřesete (ostatně stačí se podívat na druhý obrázek v mém předchozím příspěvku o rychlosti T. rexe), vězte, že to ještě nebylo to nejhorší. O desítky milionů let dříve žili v Jižní Americe (součást tehdejšího jižního superkontinentu Gondwany) obří teropodi karcharodontosauři, u nichž byl rovněž smečkový způsob lovu téměř s jistotou prokázán. S výjimkou spinosaura největší známí teropodi, jako byl Giganotosaurus nebo Carcharodontosaurus, lovili zřejmě také obří titanosauridní sauropody. Skolit tak velikou kořist, nebo alespoň způsobit v jejich stádě paniku, mohlo být úkolem příliš obtížným na jediného, byť obrovského dravce (délka největších činila až přes 14 metrů, hmotnost kolem 8 tun a lebka mohla dosáhnout délky 195 cm!). Velkým překvapením byl v roce 1997 objev z Argentiny, který zahrnoval sedm jedinců obřích karcharodontosauridů, zřejmě lovících pospolu. Je docela možné, že ani stotunoví sauropodi argentinosauři si před takovýmto nebezpečím nemohli být jistí životem...

Stránky autora: Dinosauria

Odkazy:
Studie o možném gregarickém chování albertosaurů (en)
http://en.wikipedia.org/wiki/Albertosaurus (en)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Albertosaurus (cz)
http://en.wikipedia.org/wiki/Giganotosaurus (en)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Giganotosaurus (cz)
http://en.wikipedia.org/wiki/Phil_Currie (en)