Kim Johnson se svými kolegy zjistili, že když mají potkani deficit chloridu sodného (kuchyňské soli), upouštějí od svých aktivit, kterými se jinak běžně baví. Přestávají je lákat i takové radovánky, jakými pro ně je například cucání sladké šťávy. Zapomenou dokonce šlapat na páčku, která v jejich mozku prostřednictvím elektrody vyvolává příjemné pocity. To, co za normální situace vyloudí v potkaním mozku pocit blaha, se při omezení přísunu soli v potravě buďto vůbec nekoná, nebo jen na nižším stupni. Poznatky vedly vědce k závěru, že nedostatek soli a chuťový pocit jejího deficitu v potravě by mohl být klíčovou záležitostí odpovědnou za depresi.
Autoři studie jsou ve svých závěrech opatrní a netroufají si napsat, že se jedná o plnohodnotnou depresi. Na druhé straně ale současně říkají, že pozorovaná změna chování má všechny hlavní znaky psychické deprese a že sůl je přirozeným prostředkem ke zlepšení nálady. Vysvětlují tím, proč si jídlo tak přesolujeme a to přesto, že nám zvyšuje krevní tlak, ničí srdce a způsobuje celou řadu dalších problémů..
Celosvětový průměr příjmu soli je okolo 10 gramů na den. Americký úřad kontrolující nezávadnost léků a potravin ( FDA), doporučuje 4 gramy. Některé práce svědčí dokonce o tom, že skutečná potřeba organismu je dokonce ani ne poloviční. Johnson je psycholog a univerzitní titul získal na Carver College of Medicine. Publikace o soli, na níž jsou uvedeny celkem tři osoby, vyšla v uznávaném recenzovaném odborném časopisu Physiology & Behavior.
Nadbytek soli je dnes prakticky ve všem. Sladkými palačinkami pro děti počínaje a hotovými jídly v restauracích konče. Kdysi tomu bylo jinak a sehnat sůl nebylo jen tak. Její cena i spotřeba vyletěla do výše zhruba 2000 let před Kristem, kdy se začala používat ke konzervaci potravin. Byly doby, kdy sůl byla tak vzácná, že se používala jako platidlo. Ještě římští vojáci dostávali žold ve formě soli, odtud také pramení anglické slovo plat – „salary“, což je odvozenina z latinského sůl – „salt“. Spotřeba soli stále roste. Neklesla ani tehdy, když jsme v 19. století začali potraviny chladit v ledničkách. Sůl nám prostě chutná. Ve zmíněné studii se praví, že 77% soli, kterou do sebe dostáváme, je z hotových jídel a při takzvaném rychlém občerstvení.
S naším „hladem“ po soli si tak trochu vyhrála evoluce. Možná proto, že jsme se vyvinuli z organismů, které kdysi vznikly ve slaném oceánu a náš život závisí na takzvané „sodíkové pumpě“.
Zmíněné zařízení je vlastně membránový proteinový komplex, typický pro většinu buněk eukaryotů.
Její princip spočívá ve využití energie intracelulární hydrolýzy ATP, kterou reguluje transport iontů přes membránu. Tím si buňka reguluje svůj objem, ale také koncentraci volného kalciového kationu a membránový potenciál. Pumpa pracuje s převodem tří sodných kationů z nitra buňky a dvou draselných kationů do buňky. Tak vzniká elektrochemický gradient na membráně a ten rozhoduje o transportu živin (glukózy, aminokyselin, fosfátů,…). Utlumení sodíkové pumpy vede například ke ztrátě kontraktility cév a myokardu. Dokonce ani přenos nervových vzruchů mezi mozkem a tělem se bez „soli“ neobejde. Naši nedávní předci se již nevyvíjeli v moři, nýbrž v prostředí horké Afriky, kde o ni byla nouze a kde je dodnes vzácností.
Většina biologických systémů však přítomnost soli potřebuje, aby fungovala normálně, a zřejmě proto nás příroda obdařila chuťovým aparátem, jenž nás o přítomnosti soli informuje a také nám dala mozek, který si snadno vzpomene, kam jsme si odložili solničku. Je to stejné, jako si divoká zvířata snadno zapamatují, kde jsou v půdě takzvané „lizy“.
Sůl na jazyku nám podle zveřejněné zprávy aktivuje v mozku centra libosti a zapříčiní, že se cítíme spokojeně. Blaho je silným motivem a to je důvod, proč se z přemíry solení nejsme schopni vymanit. Máme tu obdobné projevy, jaké jsou typické pro návykové látky. Podobnost s drogovou závislostí je i v tom, že když organismu sůl odepřete (byť by jí měl fyziologický dostatek), dostaví se pocit strádání, úzkosti a nechuť k jakýmkoliv aktivitám. Johnson tvrdí, že se jim podařilo na aktivitě potkaního mozku prokázat, že sůl je návykovou látkou a že mozek při jejím omezení se chová obdobně jako při takzvaném „absťáku“. Výsledkem je, že zbavit se zlozvyku „přesolování“, i když víme, že nám to škodí, není snadné.
Komentář osla:
Potkani tak dali nepřímo odpověď na otázku, proč například delfíni tak radostně skáčou.
Implicitně tento výzkum také vyzdvihl nutnost zabránit dalšímu oteplování planety. S postupujícím táním ledovců a klesající salinitou oceánů by se mohla savcům prohlubovat blbá nálada a mohli bychom tak přijít i o euforické zpěvy velrybˇ.
Prameny:
University of Iowa
Morris, M.J.; Na, E.S.; Johnson, A.K. Salt craving: The psychobiology of pathogenic sodium intake. Physiology & Behavior, 94 (5), p.709-721, Aug 2008, 2008; 94 (5): 709-721 DOI: 10.1016/j.physbeh.2008.04.008
Diskuze:
