Zvětšit obrázek

David Archibald s profesorem Davidem Bellamym

Souvislost síly slunečního záření a průměrné teploty na Zemi je snad nezpochybnitelná. Čím je sluneční záření silnější, tím vyšší je teplota na naší planetě. To snad nemohou zpochybňovat ani ti nejskalnější příznivci teorie globálního oteplování, zapříčiněného vlivem antropogenní produkce CO₂. Jedno je jisté: ať už CO₂ má vliv jaký chce, bez Slunce by ohřívat Zemi nedokázal.
 

Slunce a teplota na Zemi
Jaký vliv má sluneční záření na teplotu zemského povrchu? Podle některých prací, které byly vedeny s cílem zjistit, jaký vývoj měla energie slunečního záření dopadající na Zemi, jsou změny sluneční energie minimální. Podle jedné studie z roku 2000, nazvané Evolution of the Sun"s Spectral Irradiance Since the Maunder Minimum (Lean, J. 2000), se jedná o zvýšení slunečního záření v období 1675 až 2000 o pouhých 0,2 %. Tolik představuje nárůst z hodnoty 1363,5 W/m² na 1366,5 W/m², což jsou pouhé 3 W/m²). Na první pohled to vypadá, že topiči pracující uvnitř Slunce o moc víc nepřiložili. Zdá se, že jde o nepatrnou změnu. Pokud si ale uvědomíme, že Slunce ohřívá naší planetu z hodnoty něco málo nad 0 stupňů Kelvina (cca-273 °C) na 288 stupňů Kelvina (15 °C), představuje nárůst energie slunečního záření o „pouhých" 0,2 % zvýšení teploty na Zemi o cca 0,58 °C (288 * 0,002), ke kterému se přidává další nárůst odhadovaný až na 0,1 °C, jež je způsoben vlivem většího pohlcování slunečního záření, neboť led a sníh, který odrážel až z 80 – 90 % záření mnohde odtál nárůstem teplot o 0,58 °C, a zem bez sněhové a ledové pokrývky odráží již jen cca 40% energie paprsků a zbytek jich absorbuje. Navíc k tomu ještě přistupuje vliv většího množství odpařené vody dané vyššími teplotami, na jedné straně je vodní pára – skleníkový plyn ohřívající atmosféru – jejíž „skleníkové působení“ je podle všeho mnohem vyšší než působení CO₂, ale na druhé straně je zdrojem oblačnosti, způsobující vyšší odrážení sluneční energie zpět do kosmu. Takže to opět není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Zvětšit obrázek

Graf vývoje teplot na Zemi získaný z družic neukazuje žádný výrazný trend nárůstu teplot

Hokejkový graf se nekoná
Co se dá vyčíst ze záznamů teploty? Bohužel, relevantních a vysoce přesných dat, vycházejících z družicového měření, je relativně krátká časová řada. Přesné záznamy teploty zemského povrchu máme k dispozici pouhých devětadvacet let. Ale nedá se jim vytknout, že jejich změnu měl na svědomí odběr vzorků, jak vysvětloval poválečné oteplení povrchu oceánů jeden z článků na Oslu. Jaký byl za těch necelých třicet let vývoj teplot?

Zvětšit obrázek

Pohlédneme-li na graf, asi se nedá konstatovat nic jiného, než to, co je pod ním uvedeno: Na jižní polokouli je v podstatě stejná teplota a na severní polokouli jen velmi mírně narostla, a když se to celé dá dohromady, tak nárůst teplot rozhodně není tak žhavý, jak by se z médií dalo soudit.

Vliv CO₂ na oteplování.
Kde je tedy oteplování a jaký je vliv CO₂? Koná se podvod století nebo nikoliv? Ono to s tím vlivem CO₂ podle všeho také není tak jednoduché. Vliv koncentrace CO₂ na teplotu není lineární nýbrž logaritmický, a tak má vzrůst prvních 20 ppm na nárůst teploty mnohem větší vliv než zvýšení koncentrace o dalších 400 ppm.
 

Nemůže za zvýšenou teplotu přece jen Slunce?

Sluneční skvrny pozorovali již astronomové starověké Číny. Pravidelné a seriózní záznamy slunečních skvrn však začínají až s vynálezem dalekohledu a jeho astronomickým využitím, spojeným s věhlasným astronomem známým pod jménem Galileo Galilei. Až od té doby se začali evropští astronomové věnovat jejich pozorování. Začali zaznamenávat jejich počty a velikost a objevili, že jejich počet je nestálý. Ale pak nastal podivný obrat a okolo roku 1645 sluneční skvrny na tváři Slunce mizí a na Slunci se až na nepatrné výjimky neobjevily po následujících zhruba 70 let.
 

Znázornění Slunečních cyklů s oběma významnými minimy

Zvětšit obrázek

Nejen děti bruslily na zamrzlých kanálech, jak zobrazil na svém obraze holandský malíř Pieter Brueghel mladší (1564-1638)

Toto období nazýváme Maunderovo minimum. Nejenom astronomové byli překvapeni. S poklesem Sluneční aktivity přišlo ochlazení, které dnes označujeme jako takzvanou malou dobu ledovou. V celé Evropě došlo k poměrně značnému ochlazení, projevujícímu se chladnými a dlouhými zimami. Zamrzala dokonce řeka Temže v Londýně a Nizozemci bruslili na svých kanálech.
 

 

Zvětšit obrázek

Zobrazení slunečních cyklů s Daltonovým minimem, včetně předvídaného poklesu Sluneční aktivity.

Maunderovo minimum pominulo a vědci přišli na to, že Slunce, pokud zrovna netrucuje, se projevuje ve své aktivitě vyjádřené počtem slunečních skvrn přibližně v jedenáctiletých cyklech. Na počátku devatenáctého století po jednom delším cyklu přišel další pokles sluneční aktivity a množství slunečních skvrn ve dvou následujících cyklech bylo zase výrazně nižší. Tento pokles označujeme jako takzvané Daltonovo minimum. Nebyla z toho sice doba ledová, ale k poklesu teplot došlo.

Vědci se v tom všem snažili nějak vyznat. Po dlouhém úsilí se jim povedlo najít jevy, které spolu mají určitou souvislost. Jednou z nich je závislost mezi délkou cyklu a sílou toho následujícího, a další je zajímavá souvislost mezi délkou cyklu a teplotou. A ejhle, ona je tam korelace: čím je cyklus delší, tím je na Zemi (a nejen na ní) chladněji. A následující cyklus pak mívá nižší amplitudu. Platí to samozřejmě i naopak, což potvrzují rychle po sobě následující a tím pádem i nadprůměrně silné cykly dvacátého století. Že by to mělo něco společného s oteplováním?

 

A jak je tomu dnes
Další sluneční cyklus s pořadovým číslem 24 je zajímavý hlavně tím, že pořád nepřichází, respektive přichází jen velmi rozpačitě. Současná situace se tak dá velmi dobře porovnat s delším cyklem, který předcházel Daltonovu minimu.

Zvětšit obrázek

Vztah délky Slunečního cyklu k teplotě

Zatímco na Oslu bylo referováno o v lednu se objevivší skvrně, kterou bylo možno přičítat ještě starému cyklu, v době psaní tohoto článku bylo Sluníčko zase čisté, jako by bylo vyprané ve Vizíru. Vy zíráte, my zíráme… a astronomové rovněž. Viz: NASA1  NASA2 Nezbývá, než čekat, s jakou silou se následující cyklus rozběhne. Od předchozího minima uběhlo třináct let, to by nasvědčovalo tomu, že příští cyklus se nedá čekat příliš bouřlivý.
Když se před rokem objevil článek s názvem V krátké době nás postihne malá doba ledová byl označen za hoax. Rok uplynul a žádná velká aktivita Slunce zatím nepřichází, tak co si o tom máme myslet?

Nebude mít nakonec pravdu vysmívaný David Archibald? 

On totiž tvrdí naprosto jednoznačně:

1. Země se bude ochlazovat, a to čím dál rychleji
2. Oxid uhličitý (CO₂) má zanedbatelný vliv na oteplování planety
3. Nárůst množství oxidu uhličitého v atmosféře je prospěšný, neboť se díky němu zvyšuje produkce zemědělství (rostliny oxid uhličitý milují).
4. Ideální množství oxidu uhličitého v atmosféře je 1 000 ppm (molekul CO₂ na mil. částic).

Závěrem

Máme na světě dvě zcela odlišné teorie dalšího vývoje klimatu.  Oteplovači pod vlajkou Mezivládního panelu o změně klimatu hlásají pomalé a dlouhodobé změny a dušují se, že jde o záležitost ovlivňovanou člověkem. Ochlazovači a přívrženci vlivu aktivity Slunce zase tvrdí, že příčiny změn teploty je třeba hledat ve Vesmíru, a varují nás před poměrně rychlým ochlazením. Jejich předpověď je na rozdíl od té předchozí krátkodobější, člověk k ní sice nikterak nepřispívá, ale největší nebezpečí spočívá v tom, že ke změně má dojít o něco razantněji, než u oteplování, proto je mnohem obtížnější evoluční přizpůsobení této změně. Demagogie ani na jedné straně a zakopání se na pozicích svých názorů nepovede k „vítězství“ pravdy jedněch či druhých.

Kdo měl pravdu, nám zodpoví budoucnost. Možná okolo roku 2012 až 2013, ale možná spíše 2014 či 2015, kdy by měl být vrchol příštího slunečního cyklu, budeme vědět o něco víc. Jestli ovšem přijde. Ale to už by byl trochu mrazivý humor.

Zdroje: Wikipedia
http://www.davidarchibald.info/
NOAA Paleoclimatology Program