Úskalí na cestě za vědeckou pravdou dokumentuje názorně příběh celkem nenápadného tvora žijícího v bahně mořského dna u břehů Švédska. Zoologové poprvé popsali tohoto dva centimetry dlouhého živočicha se soudečkovitým červovitým tělem v roce 1949. Švédský zoolog Westland mu dal vědecké jméno Xenoturbella bocki a zařadil jej mezi jednoduché červy ploštěnky (latinské jméno Xenoturbella si můžeme přeložit jako „cizí ploštěnka“).

Od té doby absolvovala xenoturbela několikeré stěhovaní po zoologických taxonomických „šuplíčcích“. V roce 1997 se rozhodl tým švédských zoologů vedený Ollem Israelssonem přihlásit záhadného tvora z mořských hlubin v zoologickém systému k „trvalého pobytu“. Genetické analýzy měly mimo jakoukoli pochybnost odhalit, kdo jsou nejbližší příbuzní xenoturbely a kam tento „taxonomický tulák“ patří. Tak se zrodilo jedno z největších zoologických překvapení. Analyzované geny se nápadně podobaly genům škeble ořechovky, která dostala své jméno proto, že po uzavření lastury připomíná malý oříšek. Uvnitř tělíčka xenoturbely našli zoologové vajíčka a i ta sdílela mnohé společné znaky s vajíčky škeblí. A tak se xenoturbela, postrádající nejen lasturu, ale třeba i nervovou soustavu a další neodmyslitelné součásti těla každé „slušné“ škeble, znovu stěhovala. Tentokrát do širšího příbuzenstva ústřic a perlorodek. Opět ne natrvalo. Letos v srpnu oznámil tým britských a dánských biologů vedený Maxem Telfordem z Cambridge University, že DNA a vajíčka použitá pro zařazení „cizí ploštěnky“ mezi škeble patřila kořisti, na které se xenoturbela „popásala“. Švédové se dopustili stejného omylu, jako kdyby člověka snídajícího míchaná vejce zařadili po genetické analýze obsahu jeho talíře kamsi do příbuzenstva slepic. Nové genetické analýzy vykázaly xenoturbelu z rodiny mlžů a vyčlenily ji na vývojovém stromu pozemského života místo poblíž mořských hvězdic a tvorů s exotickými jmény žaludovec či mnohožábřík. Kdo ví, jak dlouho si tam pobude?

Xenoturbela zamotala zoologům hlavy.