První evropští cestovatelé hodili tyto lidi do jednoho pytle a označili je jako Pygmeje. Inspirovali se Iliadou, v které Homér pojmenoval jako Pygmeje bájné etiopské bojovné trpaslíky, vysoké pouhý loket. Skuteční afričtí Pygmejové dorůstají výšky až 155 centimetrů. Náleží k pestré směsici kmenů, jež nesdílejí společný jazyk ani tradice. Ani sami sebe nepovažují Pygmejové za jediný „národ“. Příslušníci jednotlivých kmenů se od sebe liší i fyzickým vzhledem. Pygmejové rostou v dětství stejně jako ostatní lidé. V teenagerském věku se ale jejich růst výrazně přibrzdí. Zpomalení růstu není u všech Pygmejů stejné a v průměrné tělesné výšce příslušníků různých kmenů jsou rozdíly až 20 centimetrů.
Naprostý nedostatek archeologických nálezů zahalil původ Pygmejů tajemstvím. Někteří badatelé se domnívali, že se malá postava vyvinula nezávisle hned u několika různých etnických skupin. Menší vzrůst mohl skýtat lidem obývajícím prales řadu výhod. Drobný organismus se v horku a vlhku méně přehříval a bylo také snazší pokrýt jeho potřebu živin. Někteří odborníci však byli přesvědčeni, že dnešní Pygmejové mají společné předky.
Rekonstrukci dávné historie Pygmejů umožnil genetikům, vedeným Paulem Verduem z pařížského Centre National de la Recherche Scientifique, teprve výzkum dědičné informace více než šesti stovek Afričanů náležejících k devíti pygmejským kmenům a dvanácti populacím, v jejichž sousedství Pygmejové žijí. Výsledky genetických analýz, zveřejněné v prestižním vědeckém časopise Current Biology, prokázaly velké genetické rozdíly mezi jednotlivými pygmejskými kmeny.
„Rozdíly mezi pygmejskými kmeny jsou podobné jako rozdíly mezi Evropany a Asiaty,“ řekl Verdu v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature.
Navzdory genetickým i kulturním rozdílům sdílejí všichni afričtí Pygmejové společné předky. Povstali z jediné populace poměrně nedávno – zhruba před 2 800 roky, kdy se v centrální Africe rozmohlo zemědělství. Pygmejové, jejichž populace se oddělila od ostatních Afričanů před 54 až 90 tisíci roky, žili do té doby ve vlastním uzavřeném světě. Vpád zemědělců z bantuských kmenů rozprášil Pygmeje na všechny strany. Vznikly izolované skupinky, které se dále vyvíjely po svém. Dnes už o sobě mnohé pygmejské kmeny vůbec nevědí. Ke genetickému rozrůznění jednotlivých populací Pygmejů přispělo jejich soužití se sousedy. Dědičná informace Pygmejů nese neklamné stopy po mohutném přílivu genů z okolních nepygmejských kmenů.
Na první pohled to nedává smysl, protože nejčastěji vznikají sňatky nepygmejských mužů s pygmejskými ženami, a ty v drtivé většině následují svého manžela. Pygmejské geny se do okolních populací nešíří proto, že smíšená manželství končí většinou rozchodem. Pygmejské ženy čelí v cizím prostředí tvrdé diskriminaci. Nakonec seberou děti a vracejí se domů. Tak se dostávají do populace Pygmejů geny jejich vyšších sousedů.
Pygmeje ohrožuje masožravá bakterie
Afričtí Pygmejové čelí hrozbě vysoce nakažlivé choroby zvané frambézie. Onemocnění vyvolává bakterie Treponema pertenue, jež je příbuzná původci syfilis.
Nákaza se přenáší tělesným kontaktem a postihuje především děti. Bakterie způsobuje rozsáhlé poškození kůže a měkkých tkání. Později může nemoc postihnout i kosti a chrupavky. Na frambézii se většinou neumírá. Postižení však bývají těžká a trvalá. Nákazu spolehlivě likvidují antibiotika. Ta jsou však pro Pygmeje žijící v hloubi pralesa naprosto nedostupná.
„Frambézie začíná být problém tam, kde končí silnice,“ tvrdí zdravotníci.
Choroba se však stává problémem i v populacích Pygmejů, kteří žijí v dosahu civilizace. Obvykle obývají periferie osad Bantuů, kteří Pygmeje využívají k otrockým pracím. Tito lidé nemají podmínky pro dodržování základní hygieny. I když jsou z frambézie vyléčeni, často se nakazí znovu.
Frambézie je v centrální Africe doma. Neklamné stopy po nákaze touto chorobou nesou už kosti dávných předků člověka staré 1,5 miliónu roků.ˇ
Pramen: Current Biology, Volume 19, Issue 4, 312-318, 05 February 2009
Diskuze:
