I když záměrem a účelem seriálu o historii větrných motorů od větrných mlýnů k větrným elektrárnám bylo především popsat dosud nepříliš zpracovanou historii a současnost větrných motorů a nastínit jejich reálné možnosti, místo, současnost i budoucnost v mixu energetických zdrojů, nelze pominout některé aktuální souvislosti. Mrzí mne, že někteří diskutující v tom vidí „inzerci“ – pro koho? Větrné elektrárny to nepotřebují, jejich výrobci jsou „vyprodaní“ na roky dopředu a vhodné lokality jsou u nás potenciálními investory zaklajmovány jako na Klondajku. Celý obor však trpí četnými mýty – a proto nejen seriál, ale i toto intermezzo, čili vložený díl seriálu o významu a širších souvislostech obnovitelných (nejen větrných) zdrojů energie.

 Stačí připomenout novinové titulky, které letos v první polovině ledna v novinách převládaly a nejfrekventovanějším slovem v nich bylo slovo „plyn“ – myšlen zemní a z Ruska. Neteče. Poteče? Teče. Neteče. Konečně (zatím?) teče. Nejen my, ale i další země (některé doslova na vlastní husí kůži) a většina Evropy si po letech znovu uvědomila závislost na energetickém zdroji z Ruska, nedostatečnou diverzifikaci zásobování energetickými surovinami, nespolehlivost dodávek z Východu a pochopila varování, že příště to může být ještě horší, ať je záminka jakákoliv. Co když si medvěd na východě jen testoval, jak je zranitelný a jak dlouho vydrží západ Evropy? 

Zvětšit obrázek

Fotografie z Německa (lokalita Bockelwitz nedaleko Lipska) dokazuje, že větrné elektrárny zaujímají v krajině minimum plochy, zpravidla do 0,2 -0,3 ha. Energetický zisk z dané plochy je přitom mnohonásobně vyšší, než by činila energetická hodnota jakékoliv rostlinné produkce. Vlastníci pozemků nebo obec přitom u nás dostávají za využití energie větru ročně částky v řádech statisíců Kč za každou elektrárnu, a to i v případě, že nezbytnou plochu pro větrnou elektrárnu investor odkoupil. Hodnota pšenice z této plochy by při špičkovém výnosu a průměrných cenách činila kolem 7500 Kč, přičemž náklady by činily nejméně 70 % z této částky. Foto P. Klimek

Problémům s plynem předcházelo celkem nepovšimnuté prosincové rozhodnutí EU o další strategii „sedmadvacítky“ ve využívání obnovitelných zdrojů energie. Vím, že už tato samotná tři slova se leckomu nelíbí, že nějakých 8 či 10 % energie z obnovitelných zdrojů v energetickém mixu považují mnozí za luxus. Evropa stanovila svůj cíl podílu energie získaná z obnovitelných zdrojů na 20 % v roce 2020. Cíle už to nejsou tzv. indikativní, ale závazné, takže budou pod hrozbou sankcí i vymahatelné. V současnosti pochází z obnovitelných zdojů v ČR 5,16 % elektřiny. S využíváním obnovitelných zdrojů energie, tedy i energie větru, počítá i expertní studie tzv. Pačesovy komise i výhled energetické politiky Česka. A čím může právě Česko svůj díl naplnit? Potenciál vodních zdrojů je takřka vyčerpán, takže reálně lze očekávat možný přírůstek ve využívání biomasy, v solární termice (jejíž podpora byla z našeho zákona o využívání OZE vypuštěna, a byla by právě pro ty nejmenší uživatele motivační) a ve větrné energii. Roční potenciál výroby elektřiny z větru v ČR je podle uvedené zprávy 6 TWh (v současnosti činí výroba z větru pouze 250 GWh, což jsou pouhá 4 %).

  Evropská unie vyhlašuje dlouhodobě ve svých energetických výzkumných programech v rámci tzv. Rámcových programů výzkumu a vývoje kromě jiného energetická témata, a na výzkum v této oblasti tečou miliony €. Evropa si totiž uvědomuje strategický význam energetiky, proto se programy týkaly a týkají nejen efektivnějšího využívání současných zdrojů, ale také a zdaleka ne v poslední řadě, diverzifikaci zdrojů, jejich rozptýlení a využívání obnovitelných zdrojů energie. A podporuje také strategii „malých lokálních sítí“ s malými rozptýlenými zdroji elektrické energie při zachování jejich spolupráce se sítěmi na úrovni regionů, států i celé Evropy, výzkum a vývoj nových energetickým médií a blížícího se přechodu na vodíkovou energetiku. Když jsem ale hledal mezi desítkami projektů a stovkami zúčastněných týmů v minulých skoro deseti letech zastoupení českých týmů, bylo to horší než hledání jehly v kupce sena, spíš v celém stohu. I to leccos napovídá o atmosféře, která v chápání energetiky u nás vládne. 

 V  Americe nedávno dostal nového obyvatele Bílý dům. Na odcházejícím prezidentu Bushovi a období jeho vlády většinou nenacházeli žurnalisté  příliš kladů. Ale přece jen: zůstalo (u nás) opomenuto, že G. Bush roku 1996 vystoupil s projevem k současnosti a budoucnosti americké energetiky, veřejně deklaroval závislost a strategickou závislost země na vyčerpatelných a zranitelných zdrojích z nestabilních oblastí a vyhlásil strategii zvyšující se soběstačnosti Ameriky v energetice. Jeho projev pak byl neuvěřitelně rychle promítnut do podpory výzkumných programů v oboru obnovitelných zdrojů energie, k zapojení univerzit i průmyslu do těchto programů.

 Když se pak se zpožděním i u nás začalo (víc mluvit, než činit) na téma biopaliva, byl v nich spatřen jednoznačný důvod zdražení potravin. Pohledem na housku na krámě se její cena u nás vyšplhala v uplynulém roce na 2,50 Kč. Viníkem byla jednoznačně shledána právě biopaliva. Rok se s rokem sešel, podíly ploch plodin pro energetické účely se nezměnily, spíš naopak, ceny obilí ale klesly na polovinu i níž, i  pod úroveň běžnou před několika lety, a houska nebo rohlík  stojí většinou pořád 2,50 – i když „v akci“ občas klesnou ceny na den či dva třeba i pod 2 koruny, kde je tedy opravdový důvod růstu cen potravin?   

 Bez zajímavosti není ani zpráva o tom, že v jižních Čechách bude obec České Velenice zásobována teplem pocházejícím z obnovitelného zdroje – výtopny spalující dřevní štěpku a slámu v Rakouskám Gmundu. A bude to o pětinu levnější, než současné teplo z plynového zdroje. „Funguje“ to i naopak – v Česku pracuje na jedné, pravděpodobně největší pile u nás granulační linka se třemi obřími lisy, která  dodává denně desítky tun topných granulí (pelet) z pilin, které kamiony vozí stovky kilometrů zákazníkům v Rakousku, kteří teď těží z domácí počáteční podpory vytápění biopalivy. Dobře jim tak, má to totiž jednu nevýhodu: v automatických topeništích na pelety z pilin není technicky možné spalovat plasty, vyjetý olej a podobné tuzemské energetické „alternativy“. A u nás odbyt do Rakouska  díky pravidlům trhu drží cenu pelet na úrovni, která zatím není příliš atraktivní, a proto v posledních letech ožívají fyzicky i morálně zastaralá topeniště na severočeské uhlí.

 Ale zpět k „větrníkům“: v Dánsku  spočítali, že 500 moderních větrných elektráren, postavených na mořských mělčinách s instalovaným výkonem jednotlivých strojů 2 – 3 MW, by bylo schopné reálně dodat v podobě elektřiny nebo vodíku potřebnou energii pro běžný provoz všech dánských osobních aut. Objektivně je třeba dodat, že využití instalované kapacity na mořských mělčinách je proti větrným elektrárnám na pevnině vzhledem k síle a charakteru proudění vzduchu asi dvojnásobné. (Omlouvám se, ale rozdíly mezi W a Wh tu jednomu z diskutérů nebudu vysvětlovat, k tomu stačí nahlédnout do učebnice fyziky základní školy. Kapacitní faktor je pak je poměr mezi skutečnou a maximální teoretickou výrobou elektrické energie v časovém období. Pokud je to vyjádřeno v procentech, je to využití instalované kapacity. A data, uvedená v předchozích dílech seriálu, si nevymysleli k vlastní sebechvále „větrníci“, ale uvádí je Energetický regulační úřad.)

 V Norsku, zemi oplývající vodní energií a obdarované i zdroji ropy a plynu, staví větrné elektrárny přímo elektrárenská společnost. Nedodávají ale elektřinu do sítě, veškerou  vyrobenou elektrickou energii společnost využívá k přečerpávání vody do svých malých vodních elektráren a zvyšuje tím množství špičkové energie, kterou může v čase potřeby do sítě během několika sekund dodat.

 A závěrem trochu o penězích: kam jdou peníze, utracené za dovážená fosilní paliva? Nejen do zisků společností a jejich topmanažerů, které je tu zpracovávají nebo používají k výrobě elektrické energie, ale především do trezorů naftových magnátů v Rusku, nebo šejků na blízkém východě. Obnovitelné zdroje jsou zboží domácího původu, peníze utracené za energii z nich vyrobenou se „točí“ v tuzemsku. Z „větrníků“ mají například nezanedbatelný příspěvek i obce, na jejichž území stojí (zeptejte se starostů v obcích s několika desítkami domků, co pro jejich rozpočet znamená 200 – 300 tisíc korun za pronájem plochy nebo komunikace za „větrník“ a rok, a jsou i takové obce, které již litují, že do projektu samy nešly jako spoluinvestoři, pak by jejich zisk mohl být úměrně vyšší, v závislosti na výrobě elektřiny.) A proti větrným elektrárnám pak jsou v řadě případů obce sousední, protože správně česky svým sousedům závidí, ať jim ta koza chcípne, když my nemáme žádnou!

 A co odstartovalo „boom“ větrných elektráren v Německu před 10 až 15 lety? Byly to právě obecní a občanské instalace, kdy se sami obyvatelé svými vklady stali investory větrných elektráren stojících na katastru obce, a i když jejich výstavbu dofinancovávali bankovním úvěrem, tak jim „větrníky“ zaručovaly vyšší zhodnocení vkladů, než nabízely banky.  A peníze zůstaly v obci, v regionu, v Německu.

 Velká perspektiva větrných elektráren je v možnosti akumulace vyrobené elektrické energie pro potřebu osobních aut nebo továrních vozíků, ve městech i autobusů místní dopravy, a to jak prostřednictvím nových typů akumulátorů, tak v podobě vodíku, vyráběného elektrolýzou z vody. A to nejsou vidiny, to je již nastupující realita (a také na ni v seriálu dojde).

 Podle zprávy, která proběhla médii v minulých dnech, bude od roku 2015 Mercedes vyrábět už jen auta s tzv. alternativními pohony. Severské země budují vodíkovou infrastrukturu (čerpací stanice vodíku na svých „Hydrogen highways“), s vodíkovým pohonem již lze projet po nejfrekventovanějších trasách celým Německem, a brzy to již bude možné i zkratkou přes Česko, protože severně od Prahy bude brzy postavena vodíková čerpací stanice, jejíž vybavení je již zkompletováno v Rakousku. Vodík pro ni bude (zatím) dodávat jeho velkovýrobce. Přijde ale čas, kdy se větrné elektrárny budou moci zcela odstřihnout od dodávek do sítě a stanou se rozptýlenými výrobnami vodíku, který pak nebude nutné transportovat stovky kilometrů od zdrojů ke skladům a k čerpacím stanicím. Publikované provozní zkušenosti z čerpací stanice vodíku, přímo napojené na elektrolyzéry  v Reykjaviku, potvrzují 80% účinnost této přeměny.  A pro sítě  samotné bude možnost operativní akumulace energie prostřednictvím výroby vodíku řešením pro případy „přetížení“, třeba když bude nadprůměrně větrno. Proč tedy nevyužívat gigawattů energie, které proudí nad našimi hlavami?

 A na závěr tohoto intermezza ještě několik aktuálních oficiálních údajů z evropských i světových statistik, týkajících se právě větrné energetiky. V Evropě se tento obor stal v uplynulém roce nejdynamičtěji se vyvíjejícím energetickým oborem vůbec, když přibylo 8484 MW instalovaného výkonu právě na větrných elektrárnách a představuje to 43,3 % přírůstku energetických kapacit Evropy v roce 2008. Pro porovnání – kapacit na bázi plynu přibylo 6932 MW, oleje 2495 MW, uhlí 762 MW, vody 473 MW a dalších zdrojů 505 MW. Za posledních 8 let však celkově v Evropě ubylo 6,2 tis. MW jaderných, 11,2 tis. MW uhelných a 13 tis.MW ropných instalací pro výrobu elektrické energie. V Česku během roku 2008 přibylo 36,25 MW instalovaného výkonu „z větru“, takže bylo dosaženo celkem 150 MW. Roční výroba větrných elektráren u nás činila 245 GWh elektrické energie, což představuje celoroční spotřebu domácností města Plzeň. Podle údajů MPO a ERÚ činí vícenáklady na všechny obnovitelné zdroje v porovnání s cenou energie pro odběratele elektřiny „závratných“ 0,5 % z konečné ceny, což je něco kolem 0,02 Kč, tedy 2 haléře z 1 kWh.

 Nejvíce „větrných MW“ přibylo loni tradičně v Německu (+ 1665 MW) a ve Španělsku, kde činil přírůstek + 1609 MW (denně tak ve Španělsku přibylo 4,3 MW instalovaného výkonu, což jsou 2 – 3 větrné elektrárny). Španělsko si tak upevnilo svou druhou příčku v instalovaném výkonu větrných elektráren (1. Německo 23,9 tis. MW, 2. Španělsko 16,7 tis.MW, někde kolem 20. příčky je Česko se 150 MW…)

 No a protože se Španělskem souvisí i příběh Dona Quijota, neodpustím si na závěr  citát z Cervantesova románu: „V tom spatřili třicet nebo čtyřicet větrných mlýnů, které jsou na té rovině, a don Quijote, uviděv je, řekl svému zbrojnoši: "Štěstí řídí naši věc lépe, než jsme si dovedli přáti. Neboť hleď, příteli Sancho Panzo, tamto se ukazuje třicet, nebo ještě o trochu více ohromných obrů, s nimiž míním zápasit a všechny je pobít a jejich kořistí počne naše bohatství. A bude to spravedlivý boj a velká zásluha před Bohem odstranit takové býlí s tváře země."
 I současnost má své Dony Quijoty…