Zvětšit obrázek

William Buckland (1784-1856)

V těchto dnech si připomínáme 185 let ode dne, kdy neptačí dinosauři vstoupili do povědomí britské (a brzy poté i světové) vědecké a laické veřejnosti. V roce 1824 (20. února) vystoupil britský přírodovědec, geolog a paleontolog, reverend William Buckland (1784-1856) v londýnské Geologické společnosti. Poprvé zde fascinované přítomné veřejnosti představil výsledek svého výzkumu – v Anglii žili před nesmírně dávnou dobou obludně velcí plazi a sám Buckland nyní podrobně pojednával o jednom z nich – obřím megalosaurovi. Buckland přitom věděl o existenci těchto záhadných tvorů již dobrých sedm let. Po tak dlouhou dobu měl přístup k pozůstatkům velkého teropodního dinosaura v Ashmoleově muzeu, velký zájem u něho však zatím nevzbudily. Byla to teprve jeho vrozená ješitnost, která ho přiměla na sklonku roku 1823 jednat. Ve stejné době se totiž v periodiku The Gentleman"s Magazine objevil článek jiného průkopníka dinosauří paleontologie Gideona A. Mantella (1790-1852, viz článek ze 3. 2.), který zde srozumitelně popisoval fosílie jakéhosi velkého masožravého „ještěra" z vrstev, nacházejících se v Sussexu.

Zvětšit obrázek

Fosilní čelist teropoda megalosaura, dnes již legendární ilustrace jedné z prvních známých dinosauřích fosílií. Převzato z wikipedie.

Buckland si článek zřejmě velmi brzy přečetl (byl ostatně k dispozici v knihovně Oxfordské univerzity, kde působil) a byl zřejmě šokován. Najednou bylo k publikaci času málo, protože se v dohledu objevil schopný rival. Bucklanda začala ihned sžírat myšlenka, že by jej v popisu velkého dávného plaza mohl předstihnout jakýsi amatérský geolog, o němž nesmýšlel nikterak příznivě. Tyto skutečnosti jej přiměly k rychlému jednání – ihned psal do Paříže věhlasnému Cuvierovi a nepřímo se dožadoval uznání prvenství a vlastních zásluh na objevení dávného masožravého plaza. Kromě toho také naplánoval na únor příštího roku veřejnou přednášku v londýnské Geologické společnosti. Zde se rozhodl seznámit britskou vědeckou společnost se „svým" objevem ze Stonesfieldu. Mělo se tak stát v rámci stejného zasedání, při kterém jiný britský přírodovědec, reverend William Conybeare (1787-1857) hodlal představit světu prvního plesiosaura, tedy „div přicházející vodou". První exemplář tohoto druhohorního mořského plaza se však v kamenném bloku nepodařilo dostat až do přednáškového sálu a musel být ponechán ve vstupní hale, kde na něj shlíželi užaslí zájemci při matném světle svíček.

 
Ale zpět k historicky první veřejné prezentaci dinosauřích fosílií. 20. února roku 1824 se v sídle Geologické společnosti uskutečnily obě přednášky, které měly do budoucna změnit celou vertebrátní paleontologii. V zasedací místnosti se sešla nebývale početná skupina členů společnosti i jejich vlivných hostů, kteří předem očekávali senzaci. Formální body jednání – poděkování, dary nebo důležitá sdělení - byly rychle vyřízeny.

Zvětšit obrázek

Gideon A. Mantell (1790-1852)

Poté dostal ihned slovo reverend Conybeare, který přednesl svůj projev s názvem „Zpráva o objevu úplné kostry plesiosaura". I přes jisté řečnické nedostatky se setkal se zaujatým a vděčným přijetím publika. Conybeare vyvodil víceméně správné závěry o velikosti, způsobu pohybu, potravních návycích a dalších aspektech života nového mořského plaza, jemuž na konci své prezentace udělil název Plesiosaurus giganticus. Pokud se však v tu chvíli někdo z přítomných domníval, že největšího pravěkého tvora již ten večer spatřil, mýlil se. Jako druhý si vzal totiž slovo Buckland.

Jeho projev začínal těmito slovy:„Předvést Geologické společnosti tyto různé části kostry fosilního zvířete ze Stonesfieldu mě přiměla naděje, že nálezci jiných částí tohoto mimořádného plaza budou moci této společnosti sdělit další informace, které povedou k úplnější rekonstrukci jeho kostry."

Zvětšit obrázek

Megalosaurus byl dlouhou dobu interpretován jako čtvernožec, podobný zvětšeným verzím současných ještěrů. Ilustrace S. G. Goodriche z roku 1859. Převzato z Wikipedie.

Poté vysvětlil, že dostupného materiálu je zatím velmi málo a například obratlů se dochovalo jen málo řádně spojených. Dále vyvodil, že na základě tvaru zubů lze tohoto živočicha zcela jistě zařadit mezi plazy a konkrétně pak ještěry. Na této klasifikaci Buckland trval, přestože si sám dobře všiml jistých podobností mezi kostmi končetin a páteří tohoto plaza a recentních savců. Pro plazí „zařazení" však měla rozhodující slovo mohutná spodní čelist, která odhalovala zajímavý znak v podobě dorůstajících zubů vedle zubů již „dospělých". Takový znak je typický pro recentní plazy, nikoliv však pro savce. Vzhledem k zachování pozůstatků mořských bezobratlých a ryb ve stejné geologické vrstvě dospěl Buckland k závěru, že jeho plaz žil nejspíš také v moři, ale dovedl se přitom obratně pohybovat také na souši.

Velikostní aspekt druhohorního zvířete si Buckland nechal až na samotný závěr přednášky. Citoval zde výpočty Georgese Cuviera, který již dříve propočítal extrapolací obvodu stehenní kosti ještěra ze Stonesfieldu (25 cm) v porovnání se stejným rozměrem recentních ještěrů délku pravěkého giganta na celých 12 metrů.

Zvětšit obrázek

William Daniel Conybeare FRS (1787 - 1857)

Buckland tento výpočet nezpochybnil, upozornil však na možnost zavádějícího srovnání (jak správně poznamenal, nemůžeme si být jisti tím, že tvar těla tak velkého zvířete byl shodný s tvarem těla recentního ještěra v menším měřítku). I podle Bucklanda však měla věda co do činění s největším známým zástupcem ještěrů, ať vyhynulým nebo recentním (dnes víme, že tento teropodní dinosaurus dosahoval délky asi 9 metrů). Proto mu společně s Williamem Conybearem přiřkli velmi případný název Megalosaurus (prostě a jednoduše „velký ještěr").

 
V publiku seděl a byl zcela ohromen také zmíněný Gideon A. Mantell, který pak o rok později popsal druhého dinosaura – iguanodona, představeného světu. Bucklandův objev se proslavil a veřejnost postupně začala vstřebávat dříve zcela nemyslitelnou a fantastickou myšlenku existence dávného zaniklého světa, plného obřích tvorů nikoliv nepodobných pohádkovým drakům. Dinosauři byli tedy v tom pravém smyslu objeveni, ještě celé desítky let však trvalo, než byli také řádně pochopeni. Vládci planety po dobu úžasných 135 miliónů let však teprve v posledních zhruba dvou desetiletích prozrazují i ta méně zjevná tajemství svého ohromného evolučního úspěchu. William Buckland i jeho vědečtí souputníci by se jistě nestačili divit, jak mnoho (ale zároveň i málo) víme o dinosaurech rovných 185 let po jejich „světové premiéře".ˇ

Zdroj:
http://en.wikipedia.org/wiki/William_Buckland (en)
http://cs.wikipedia.org/wiki/William_Buckland (cz)
http://en.wikipedia.org/wiki/Megalosaurus (en)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Megalosaurus (cz)
http://en.wikipedia.org/wiki/William_Conybeare (en)
http://en.wikipedia.org/wiki/Plesiosaur (en)
http://en.wikipedia.org/wiki/Geological_Society (en)
Kniha "Lovci dinosaurů" od Deborah Cadburyové (BB/art, Praha 2004)