Americká jiřička modrolesklá podniká každoročně podzimní tah ze Severní Americky  do amazonských zimovišť a zjara se stejnou cestou vrací na severoamerická hnízdiště. Pro ptáka dlouhého  dvacet centimetrů je to samo o sobě heroický výkon. Výzkum, který provedla kanadská ornitoložka Bridget Stutchburyová z torontské York University ve spolupráci s americkými a britskými odborníky, ukázal, že si jiřičky zaslouží skutečný obdiv.  Během tahu dosahují úctyhodných rychlostí.  Především jarní návrat na hnízdiště probíhá tempem, které vědcům vyrazilo dech.

Jiřička modrolesklá (Progne subis). Foto: National Park Service

Ornitologové už dlouho sledují tahy velkých ptáků, jako jsou čápi, jeřábi nebo dravci. Tito mohutní opeřenci snadno unesou satelitní vysílač, díky kterému je lze prakticky nepřetržitě sledovat. Pro drobné pěvce jsou podobná zařízení příliš těžká a rozměrná. Bridget Stutchburyová sáhla po nejnovější technice a poprvé použila pro sledování ptáků miniaturní přístroje, jež váží jen 1,5 gramu. Připnula je na záda dvaceti jiřičkám a čtrnácti drozdům lesním, kteří podnikají tahy ze Severní do Střední Ameriky. Ptáci odletěli do zimovišť a když se na jaře opět vrátili, dokázali vědci získat přístroje od pěti drozdů a dvou jiřiček. Z dat nahraných v přístrojích pak zrekonstruovali pouť všech ptáků.

 

Bridget Stutchbury, York Univ., Department of Biology, Faculty of Science & Engineering, Canada

Během podzimního tahu do jižních krajů  dělali všichni pěvci poměrně dlouhé zastávky. Jiřičky doletěly během pěti dnů na poloostrov Yucatan. Při této cestě urazily denně v průměru 500 kilometrů. Na Yucatanu se zdržely 3 až 4 týdny a pak pokračovaly v pouti do Amazonie. Drozdi si udělali nejprve přestávku na jihu USA a po jednom až dvou týdnech odpočinku pokračovali v cestě. Někteří si dopřáli ještě jeden delší odpočinek na Yucatanu, kde strávili až 4 týdny.

Jarní tah na sever probíhal úplně jinak. Ptáci se hnali do hnízdiště až šestkrát rychleji, než postupovali při tahu do zimoviště. Jedna jiřička zvládla cestu z Amazonie do USA dlouhou 7 500 kilometrů za pouhých 13 dnů, z nichž jen čtyři dny věnovala oddychu. V průměru uletěla za den 580 kilometrů. V „letových dnech“ urazila denně více než 800 kilometrů. Také drozdi chvátali na hnízdiště a v  průměru uletěli kolem 250 kilometrů za den. Pozoruhodnou cestu k návratu volil jeden z drozdů, který se z neznámého důvodu rozhodl nekřižovat otevřené moře nad Mexickým zálivem a putoval nad souší oklikou dlouhou 4 600 kilometrů. Cesta mu trvala bezmála měsíc.

Zvětšit obrázek

a její spolupracovníci.

Vědci odhadovali průměrnou rychlost tahu při jarním návratu pěvců na hnízdiště na 150 kilometrů za den. Skutečnost předčila všechna očekávání. Jak dokazují výsledky týmu vedeného Bridget Stutchburyovou zveřejněné v prestižním vědeckém týdeníku Science, ptáci cestovali zhruba třikrát rychleji. Podobné objevy mohou pomoci k záchraně tažných ptáků, jejichž stavy klesají alarmujícím tempem. Vědci se konečně dozvědí, kdy a kudy ptáci táhnou a kde přezimují. Všichni sledovaní drozdi lesní například zimovali v poměrně nevelké oblasti Střední Ameriky. Pokud by tam nenašli vhodné podmínky, byl by osud jejich populace vážně ohrožen.