V kanadské tundře jsou černí vlci velice vzácní. V lesích však tvoří šelmy s černým kožichem bezmála tři čtvrtiny vlčí populace. Důvod se zdá na první pohled zřejmý.
Na zasněžených pláních tundry přináší vlkům světlé zbarvení výhodu, protože je dokonaleji maskuje a dovoluje jim přiblížit se nepozorovaně ke kořisti. V tmavých lesích skýtá podobný prospěch černá barva. Mechanismus vzniku černého zbarvení u psovitých šelem ale nabízí i jiná vysvětlení. U většiny obratlovců je černé zbarvení důsledkem mutace genu pro bílkovinu označovanou jako melanokortinový receptor 1, jež má přímý vztah k množství pigmentu v kůži. U psů je černá barva výsledkem mutace genu pro bílkovinu zvanou beta-defenzin, jež se významnou měrou podílí na ochraně organismu proti infekci. Černí psi mají gen pro beta-defenzin zkrácený o tři písmena genetického kódu a je možné, že to s sebou přináší i změnu ve fungování jejich imunitního systému.
Barshův tým prověřil dědičnou informaci černých a bílých vlků z kanadské Arktidy i Yellowstoneského národního parku a srovnal ji s dědičnou informací domácích psů. Ukázalo se, že černí vlci mají gen pro beta-defenzin zkrácen stejně jako psi. Mnohým vlkům přináší tento gen zjevně výraznou výhodu, protože se rychle rozšířil jejich populací. Přesto nemá černá barva u vlků dlouhou historii. U psů se objevil gen pro černé zbarvení už před 50 tisíci roků. Výzkum dědičné informace černých vlků dokazuje, že se u nich zkrácený gen pro beta-defenzin objevil teprve před 10 až 15 tisíciletími, tedy v době, kdy na americký kontinent přišli z Asie první lidé s domácími psy. Je vysoce pravděpodobné, že vlci získali gen pro černou barvu křížením s domácími psy. Taková „mesaliance“ nepředstavovala velký problém, protože psi prvních Američanů se od svých divokých předků příliš nelišili a spolu s lidmi rychle osídlili celý kontinent. Varianta genu, která se u psů udržovala po tisíciletí pouze přičiněním člověka, se tak dostala do populace divokých vlků.
„Obvykle vnímáme domestikaci jako něco, co má sloužit zájmům a potřebám člověka,“ říká Gregory Barsh o výsledcích studie zveřejněné v prestižním vědeckém týdeníku Science. „Proto nás skutečně překvapilo, když se ukázalo, že domácí zvířata sloužila jako zdroj genu, který pomohl divoké populaci, z níž domácí psi vzešli. Fascinující je i skutečnost, že část dědičné informace dávno vyhynulých psů prvních obyvatel Ameriky mohla přežít v dědičné informaci divokých vlků.“
Vědci jsou přesvědčeni, že černé severoamerické vlky čeká ještě větší rozšíření. S oteplováním se posouvá hranice lesa dále na sever a zmenšují se plochy tundry. V tomto prostředí najdou černí vlci příhodnější podmínky než bíle zbarvené šelmy.
Zabíjení vlků stáda nechrání
Mnozí kanadští a američtí farmáři vidí rudě, když najdou na pastvinách stopy po vlčí smečce. Především v období, kdy krávy rodí na pastvinách telata, si vlci vybírají na stádech krvavou daň. Mnozí chovatelé dobytka vyhlásili vlkům válku. Kanadský zoolog Marco Musiani z University of Calgary posbíral data o vlčích útocích na stáda v kanadské provincii Alberta a amerických státech Idaho, Montana a Wyoming a srovnal je s údaji o opatřeních, kterými se farmáři snažili situaci řešit. Pokud by mělo zabíjení vlků snížit počet útoků na stáda, museli by farmáři každoročně zabít až polovinu vlčí populace. To je v mnoha oblastech zcela nereálné.
„Zabíjení vlků je akt pomsty, ale dalším škodám nezabrání,“ říká Musiani. „Na uvolněné místo zabitého vlka nastoupí další šelma. Je to jako kdybyste předpokládali že uvězněním několika zločinců zlikvidujete kriminalitu.“
Absolutní bezpečí by stádům zajistilo jen vyhubení vlků. Pokud mají lidé a vlci žít vedle sebe, musí se lidé smířit se škodami, které šelmy občas napáchají. Musiani doporučuje, aby farmáři dostávali za škody napáchané vlky finanční kompenzace.
Pramen: Univ. Calgary
Diskuze:
