Šmelení s geny je běžně k vidění mezi bakteriemi nebo viry, to ale neznamená, že by větší organismy se svými geny neobchodovaly. K jistě nemalé radosti Greenpeace a podobných strážců konzervativní genetické morálky si i makroskopické druhy s oblibou vyměňují geny a to včetně klíčových genů s významným vlivem na svého nositele.
Enrico Coen z botanického výzkumného centra John Innes Centre ve východoanglickém Norwichi spolu s dalšími kolegy nedávno přistihl při činu starčky, úhledné žlutě kvetoucí rostliny z čeledi hvězdnicovitých (Asteraceae). V téměř klasickém dramatu se všudypřítomný starček obecný (Senecio vulgaris, anglicky common groundsel nebo třeba old-man-in-the-spring) zapletl s přistěhovalcem ze Sicílie – starčkem Senecio squalidus (anglicky poněkud překvapivě Oxford Ragwort).
Příběh sicilského starčku je skutečně pohnutý. Do Británie, konkrétně do zahrad Badmintonu ho na přelomu 17. a 18. století přivezli Francisco Cupani a William Sherard ze svých cest po Sicílii. Dotyčný starček tam roste na sopečném popelu a kamenných sutích. Jacob Bobart - Horti Praefectus, čili hlavní zahradník Oxford Botanical Garden, ho těsně před svoji smrtí v roce 1719 vysadil v oxfordských zahradách, odkud se postupně rozšířil po železničních náspech. Je to vcelku pochopitelné, železniční náspy jsou ve skutečnosti úžasným prostředím pro celou řadu zajímavých rostlin i zvířat a i starček ze Sicílie tu nalezl místa hodně podobná rodným sicilským sopkám. Ze stejného důvodu k jeho rozšíření značně přispělo bombardování Británie za druhé světové války, kdy se sicilský starček vydatně rozrostl na suti vybombardovaných míst.
Jak už to u rostlin bývá zvykem, starček obecný a starček ze Sicílie se spolu rádi kříží. Jejich sňatkem mimo jiné vznikl zcela nový druh Senecio cambrensis. Často se ale stává, že se kříženci zpětně kříží s rodičovskými populacemi. Díky tomu mezi oběma druhy tečou různé geny.
Coenův tým po pečlivé detektivní práci zjistil, že se do starčku obecného mimo jiné dostal i významný kus DNA obsahující několik řídících genů, takzvaný RAY lokus. RAY geny fungují v okrajových částech květních meristémů, čili dělivých rostlinných pletiv, z nichž se vytvářejí květenství starčků. Díky nim jsou květy starčků asymetrické, tím pádem lákavější pro opylovače a zároveň obecně více náchylné k opylení cizím pylem.
Je to genetická modifikace par excellence, k níž došlo v přírodě bez jediného doteku genetika. Na populacích modifikovaného starčku obecného je RAY lokus poměrně slušně patrný. Jak je vidět, významné morfologické či ekologické znaky ovládané nějakými regulačními geny, mohou být během evoluce získány zpětným křížením, neboli introgresí od jiného druhu a pak klidně zase ztraceny a získány znovu.
Modifikovaný starček obecný je dalším argumentem pro dynamickou přírodu plnou tekoucích genů a proměnlivých genomů, v každém ohledu tak rozdílnou od nehybného loutkového světa genetických zpátečníků.
Pramen: Science Daily 25. 11. 2008, Science 322: 1116-1119, Wikipedia
Diskuze: