Zvětšit obrázek

Vyvine-li se v tropickém pásmu Tichomoří silné El Nino, může to ovlivnit počasí a podnebí až v jižní polární oblasti. Teplo se přenáší podél oblastí s neobvykle vysokým nebo naopak neobvykle nízkým tlakem v horní atmosféře. Na obrázku označené H (vysoký tlak) a L (nízký tlak). Široký červený pás na rovníku zobrazuje neobvykle vysoké mořské povrchové teploty (Sea Surface Temperaure, SST) tvořené jevem El Nino během 1940-41. Pro tyto roky nejsou pro Jižní oceán k dispozici žádné teplotní údaje. Červené tečky v západní Antarktidě označují místa vrtů.

Každoroční velké výkyvy teploty v západní Antarktidě vedly vědce Schneidera a Steiga k výzkumu jader ledu z vrtů v této rozsáhlé oblasti. Vzájemné ovlivňování oblastí vzdálených tisíce kilometrů již známe. Jsou to jevy El Niňo, La Niňa a Jižní oscilace . Známy jsou i jiné oscilace - například Severní atlantická oscilace. Oscilace nám názorně ukazují, jak se atmosférické a oceánské změny navzájem ovlivňují.

Již v minulém století vědci soudili, že Antarktida se během 20. století ohřála o 0,2 stupně Celsia. Schneiderův odhad byl 0,4 stupňů Celsia za desetiletí od roku 1950. Po analýze dat zjistil ale něco jiného.

Zvětšit obrázek

David Schneider: “Tyto výsledky umožňují uvést klima Antarktidy do souvislosti s celosvětovými představami o klimatu.” Steig dodal, že “Ačkoliv vliv tropického pásma na západní Antarktidu nebyl neznám, jsou jejich výsledky první, které tento vliv jednoznačně prokazují na ledových jádrech.

Nový soubor ledových jader z expedice 2000 – 2002, které se Schneider a Steig zúčastnili, pochází z poměrně zasněžené oblasti. To umožňuje vědcům sledovat roční teplotní změny. Údaje ukázaly, že antarktické klima reaguje na změny v Tichém oceánu velmi citlivě. Například El Niňo se nejvíce projevil v letech 1939 – 1940. Teploty v západní Antarktidě se zvýšily o 3-6 ° C. S postupným odezněním El Niňo v následujích dvou letech také klesala o 5-7 ° C. El Niňo jev jsou pravidelné výměny tlaku vzduchu doprovázené oteplováním oceánu v tropické části Pacifiku. Přestože střed El Niňa je tak daleko, tlaková změna dotlačí relativně mírný a vlhký vzduch až do západní Antarktidy. Výsledkem je dočasné vytlačení chladného vzduchu do východní části Antarktidy. Západní Antarktida je tak oblast s nejproměnlivějším klimatem na Zemi. Jsme tak na stopě další klimatické oscilaci?

Metoda
Schneider a Steig rekonstruovali trendy 20. století analýzou ledových jader z vrtů na osmi místech v západní Antarktidě. Zjišťovali lehké a těžké izotopy kyslíku a vodíku. V průběhu teplé periody jsou těžké izotopy zastoupeny častěji, protože řada procesů, jako je snížení kondenzace, by je jinak odstranila.

V nedávno uveřejněném článku na Oslu předváděl autor Vladimír Wagner výsledky Courta a Lockharta (1942) jako příklady nepřesných chemických metod. Nyní se ukázalo, že jejich měření byla velmi přesná a že se podíleli na objevu nové klimatické oscilace. Tehdy došlo k jevu El Niňo a k oteplení oceánu. Otevřeme-li minerálku, tak nám z lahve uniká oxid uhličitý, poněvadž tam byl pod tlakem. Zbývající oxid uhličitý dostaneme z vody pouze dodáním tepla. Chemicky říkáme, že oxid uhličitý se ve vodě rozpouští exotermicky. Kvůli oteplení moří okolo Antarktidy došlo tehdy k jeho uvolnění z vody a k tehdejšímu nárustu oxidu uhličitého v atmosféře. Vysoké hodnoty byly tehdy tedy naměřeny přesně. Court a Lockhart používali Haldanův plynový analyzátor, který 50 let poskytoval vynikající výsledky celosvětově, podle písemného sdělení E.E.Becka. Jeho přesnost byla 2,5 %. Kalibraci pro celý vědecký svět prováděl tehdejší odborník D. van Slyke.
Nadšení Wagnera pro satelit Envisat také nezná mezí. Zná je ale technika. Ta totiž není schopna rozlišovat mezi sněhem a mraky a tak je samotný Envisat projekt, a zejména pak výzkum oxidu uhličitého, spíše na levačku. Bez vrtů do ledu a lidí u nich, bez mnoha pozorovacích pozemních stanic právě v extrémních pozemních oblastech se neobejdeme.

Zvětšit obrázek

Trendy teplot v Antarktidě

Veřejná media

V březnu 2008 líčila hysterická veřejná media nástup nové tragedie a oteplování (např. http://www.blisty.cz/2005/2/3/). Nadšení vědců ze změn v západní Antarktidě je bezbřehé. Již se těší na to, jak hladina oceánů stoupne o 5 metrů, pokud ledovce v této oblasti roztají. Budou tak mít zase co zkoumat. Ale i prostý občan se netrpělivě ptá kdy k tomu dojde. Mohl by tak bohatým Holanďanům poskytnout podnájem, pokud by se jim k nám chtělo. Otázkou je, zda k tání dojde v dohledné nebo nedohledné době. Výzkum a destabilizace ledu v západní Antarktidě je tak našim životním zájmem. Ledu je tam dost. Asi tak 500 m na výšku a rozlohu má asi jako Velká Britanie, Francie, Německo, Italie, Rakousko, Maďarsko a Polsko dohromady – tedy jako území států, které nás v roce 1938 buďto zradily nebo napadly. Hysteričtí alarmisté tak mají nové pole působnosti. Namísto plakátů vybízející snížit emise CO₂ na komínech 300 m vysokých mohou chodit ode dveří ke dveřím a vybízet občany k tomu, aby Holanďanům neposkytovali žádný podnájem, poněvadž by to způsobilo oteplení Zeměkoule. A proč zrovna Holanďané? A proč by zrovna CO₂ měl způsobovat oteplování planety? Vztah mezi CO₂ a teplotou je přesně takový jako vztah mezi Holanďany v podnájmu v České republice a táním Antarktidy. O vysvětlení se seriózní tisk a seriózní vědci typu Vladimír Wagner přece nestarají. Těm stačí nad věcí mávnout rukou s pohrdlivou poznámkou: “Nepřesné chemické metody.”

Mapka trendů teplot v Antarktidě ukazuje přibližné hranice oblastí, které se ochladily nebo oteplily za posledních 35 let. Mapa vznikla na základě dat shromážděných Andrew Monaghanem. Červeně obarvená část ukazuje oteplující se oblast v západní Antarktidě a modrý mráz přichází z východu ...

"Klimatická" předpověď

Asi tak v březnu 2009 dostaneme od našich medii opět zaručenou zprávu jak svět spěje ke skáze se snímky ze západní Antarktidy. Opět se tam utrhne nevídaně velký kus kry a jeho fotografie bude kolovat po všech stránkách internetu.

Zdroje:
http://www.sciencedaily.com/releases/2008/08/080812160619.htm
http://www.ucar.edu/news/releases/2008/antarcticwarming.jsp
Arnold Court "Oxygen deficiency in Antarctic air." (with Earl E. Lockhart) Monthly Weather Review, 70(5):93-96, 1942.
Online Early Edition of Proceedings of the National Academy of Sciences
http://www.ucar.edu/communications/quarterly/summer08/antarctica.jsp