Novodobí „větrní mlynáři" to u nás tedy neměli v porovnání se sousedními zeměmi, především Německem a pak i Rakouskem, lehké. Jednou z cest, jak oboru pomoci, bylo spojení sil zájemců o tuto problematiku do České společnosti pro větrnou energii, která vznikla před 15 lety – v květnu 1994. Mezi více než stovkou členů jsou jak teoretici „přes vítr" z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR nebo ze škol, tak i praktici z řad provozovatelů větrných elektráren i výrobci těchto zařízení. Ze sdružení zájemců se postupně stala profesní organizace, sdružující především investory, provozovatele a výrobce těchto zařízení.

Zvětšit obrázek

Klasický miskový anemometr, přístroj pro měření rychlosti větru, jeden z atributů meteorologických pozorovatelen, byl v posledních letech nahrazen moderními elektronickými přístroji na akustickém principu.

Jak postupně - i když pomalu - přibývalo na našem území větrných elektráren, přicházely i problémy, které bylo nutno řešit. Je logické, že větrnou elektrárnu lze postavit jen tam, kde jsou vhodné větrné poměry. Moderní větrné elektrárny přitom dovedou efektivně využít větru s rychlostí od 5 m.s-1. Nominálních výkonů, daných většinou jejich typovým označením, však dosahují při rychlostech větru 12 až 15 m.s-1, a to už přece jen v našich poměrech není tak běžné. Odborníci z Ústavu fyziky atmosféry AV ČR proto na základě dat z dlouhodobých sledování udělali „inventuru větrů" nad naším územím a zjistili, že naše větrné lokality, vhodné pro stavbu komerčních větrných elektráren, zaujímají asi jen 1,6% území republiky. Především u nás jde (na rozdíl od přímořských zemí) o lokality ve vyšších polohách, zejména na hřebenech hor.

Vznikla i „větrná mapa" České republiky, v níž jsou zakresleny oblasti s vhodnými větrnými poměry - s celoroční průměrnou rychlostí větru nad 4 m.s-1 (viz obr.). Tato mapa existuje i v podobě počítačového programu, s jehož pomocí je možné každému zájemci vyhodnotit „jeho" lokalitu. Výsledek je však v každém případě ještě ověřován dlouhodobým měřením přímo na místě, kde se mohou projevit i různé místní vlivy, které by výhodnost lokality silně snížily.

Dalším logickým omezením je vyloučení staveb větrných elektráren na území nejcennějších zón chráněných krajinných oblastí a v národních parcích a v maloplošných chráněných územích, vyhlášených zákonem (přírodní rezervace). Oblíbené argumenty skalních odpůrců větrných elektráren o jejich hlučnosti a třeba o tom, že zabíjejí prolétající ptáky, svědčí o neinformovanosti těch, kteří je hlásají. Moderní konstrukce musí splňovat přísné hlukové normy a ani decimování ptactva rotory elektráren nebylo prokázáno. Při zvážení všech přírodních, legislativních i technických omezení je u nás podle studií Ústavu fyziky atmosféry prostor pro 500 – 700 moderních strojů s celkovým instalovaným výkonem kolem 1200 MW.

Podporou startu a rozvoje využívání OZE je především zohledněno to, že za těmito zdroji nejsou státem (a tedy z daní obyvatel) hrazeny tzv. „externí náklady“, související s následky těžby surovin, podpora rekultivací a likvidací ekologických zátěží a také to, že výzkum a vývoj nových technologií na sebe vzali formou reálného provozu v podmínkách Česka (se všemi jeho riziky) investoři, provozovatelé i výrobci technologií, což v případě větrných elektráren platí stoprocentně. Dalo by se dokonce s nadsázkou říci, že celý obor je již několik let, kdy se tomu tak ještě ani neříkalo, příkladem partnerství veřejného a privátního sektoru (Public and Private Partnership), tolik propagovaného (a stále u nás jen velmi pomalu se rozjíždějícího) způsobu financování výzkumu a vývoje, přitom v případě OZE životně závislého na reálných výsledcích. Náklady na produkci elektrické energie bez a se započtením tzv. externích nákladů jsou uvedeny v tabulce.

Tabulka – Výrobní,  externí a celkové náklady na 1 kWh elektrické energie podle jejího původu.  Zdroj: ECOCONSULTING ENERGY ENVIRONMENT

Rozvoj nového oboru energetiky by nebyl možný bez legislativního rámce, který zákonem 180/2005 Sb. o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie stanovil především povinnost výkupu této elektřiny, pokud jsou splněny technické podmínky a možnosti provozovatelů sítí. Energetický regulační úřad (ERÚ) podle tohoto zákona také každoročně stanovuje výkupní ceny této elektřiny a provozovatel sítě ve svých bilancích používá podle uvedeného zákona takto vykoupenou elektřinu ke krytí ztrát při přenosu elektrické energie. Dopad „dotované“ ceny na spotřebitele je tedy nulový. Vícenáklady obnovitelných zdrojů na cenu 1 kWh elektrické energie byly r. 2004 (při průměrné ceně elektrické energie v síti nízkého napětí 2,66 Kč/kWh) propočteny na 0,7 % této ceny, tj. 1,98 hal/kWh. Tzv. „zelenou elektřinu“  mají sice někteří dodavatelé ve své nabídce, jde však o dobrovolný smluvní příspěvek konkrétních odběratelů k ceně každé kWh, například 0,10 Kč/1 kWh.

Zvětšit obrázek

Větrná mapa pro výšku 40 m nad povrchem území Česka (Zdroj – Ústav fyziky atmosféry AV ČR)

ERÚ má podle zákona také pravomoc každoročně stanovenou cenu snižovat až o 5%, a také jí využívá, takže zatímco cena pro zařízení postavená do roku 2004 činila 3,41 Kč/1 kWh, tak pro 2009 činí už jen 2,34 Kč/1 kWh. To je zdůvodněno vyšší efektivitou nových strojů a omezeno na 15 let. O jiných nárokových dotacích si provozovatelé větrných elektráren – na rozdíl od mínění nezasvěcených laiků – mohou nechat jen zdát. Mohou sice žádat – jako kterýkoliv jiný podnikatel – například o zdroje z tzv. „evropských“ fondů, ty však spravuje Ministerstvo průmyslu a obchodu, které větrným elektrárnám dlouhodobě nepřeje. Státní fond životního prostředí své možnosti v oboru větrné energetiky vyčerpal na jednom z prvních pilotních projektů v Česku. Celou projekční a administrativní část každého projektu (u nás tento proces  trvá 2 – 4 roky) přitom investor financuje ze svých zdrojů s nadějí na návratnost po 15 letech od uvedení zařízení do provozu. Což zrovna nesvědčí o tom, že jde o „zlatý důl“, jak je to často prezentováno.

Ceny elektřiny  pro konečné odběratele (i zisky energetických společností a jejich manažerů) v posledních letech citelně rostly. Konečná cena pro spotřebitele však není provozem zařízení na bázi OZE ovlivněna. Počítá se i s tím, že reálné ceny elektrické energie z větrných elektráren se během několika let protnou se stoupající křivkou tržních cen elektrické energie z jiných zdrojů, a dosavadní vývoj tomu  nasvědčuje.

I kdyby veškeré tzv. dotace na OZE byly do cen elektrické energie u nás započteny, nepřesáhly by hranici několika haléřů na 1 kWh. Kdyby však byly do cen elektrické energie započteny všechny prokázané externí společenské náklady tradičních i jaderných zdrojů, bezpochyby by to konečnou cenu elektřiny ovlivnilo výrazněji. Kdo těm externím nákladům  nevěří, ať se zajede podívat například do Ralska, v jehož okolí probíhá na několik desetiletí naplánovaná dekontaminace podzemních vod po chemické těžbě uranu, prováděné tisíci tun kyseliny sírové, vtlačené do rudonosného podzemí. Leccos i laikovi napoví vlaky vápence, nutného k neutralizaci podzemních vod s kyselinou sírovou, které do Ralska  proudí – a ty jsou jen částí miliardových nákladů na dekontaminaci jen v uvedeném území. Také by se to dalo nazvat „dotacemi“, časově navíc jen stěží dlouhodobě odhadnutelnými, zato však pro společnosti, které se v celém řetězci na dekontaminacích podílejí, jistými. 

Uvedené skutečnosti nemají za cíl jednostranně propagovat využívání energie z obnovitelných zdrojů. Pominu-li „konstantu“ podnikání v Česku, spočívající v principu „soused má dvě kozy, já jen jednu, tak ať mu jedna chcípne“ a v obdobné myšlence – „proč má někdo vydělávat na větru?“ - tak objektivně měřitelné ekonomické souvislosti už pochopila a přijala informacím přístupnější část přesvědčených odpůrců OZE, takže se jejich argumentace nyní obrátila k méně měřitelným a více subjektivním dojmům. V případě větrných elektráren například k tzv. „narušení krajinného rázu“, ale o něm v některém z dalších pokračování seriálu.ˇ