Kanadský biochemik pojal podezření, že lék získává během analýz záhadného pomocníka, který razantně zasahuje do chodu biochemických reakcí. Probral všechny možnosti a jednu po druhé vyloučil. Nakonec se zastavil u plastových zkumavek, v nichž reakce probíhala. Že by něco „pouštěly“?

Holt vypláchl zkumavky vodou a běžně užívanými rozpouštědly – metanolem a dimetylsulfoxidem – a sledoval, zda se z plastu  něco neuvolňuje. „Lov“ na molekulárního „uprchlíka“  nevyšel naprázdno. Do vody unikala z plastu desinfekční látka označovaná zkráceně jako DiHEMDA. Ta zajišťuje, aby na plastu nebyly žádné mikroorganismy, protože jejich enzymy by mohly zasahovat do  průběhu analytických reakcí. Do metanolu a dimetylsulfoxidu unikaly i další molekuly, například oleamid, který zajišťuje, aby o sebe povrchy plasty „nedrhnuly“.

Koncentrace obou látek se mohou zdát zanedbatelné. Di HEMDA se ve vodě vyskytoval v koncentraci pěti tisícin procenta. Koncentrace uvolněného oleamidu  dosahovala tří setin procenta. I tak malá množství už mají na průběh biochemických reakcí ve zkumavkách značný dopad. Holt publikoval své překvapivé zjištění v prestižním vědeckém časopise Science.
„Látky uvolněné z plastiku potlačovaly účinky některých enzymů a ovlivňovaly průběh reakcí tak, že mohly zásadně ovlivnit výsledky testů. Předpokládám, že se to děje mnoha vědcům,“ řekl Holt v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature.
Pro laboratorní podmínky se používá termín „in vitro“, který je převzat z latiny a znamená doslova „ve skle“. Dnes je toto označení stejně výstižné, jako rčení  „zač je toho loket“. Tak jako už nikdo neměří v loktech, jen málokdo provádí pokusy ve skleněných zkumavkách. Laboratorní sklo je drahé a jeho čistění, mytí, sterilizace před opětovným použitím si vyžádají spoustu práce a času. Plastikové vybavení je levné a na konci testů se jednoduše vyhodí. Pro další pokus se vezme nové.
„V některých pokusech už plastikovému laboratornímu nádobí nevěřím,“ přiznává Holt. Někteří jeho kolegové mají podezření, že se podobně chovají i plasty, z kterých jsou vyrobeny kultivační misky pro laboratorní pěstování buněk.
Vědcům se nabízejí dvě řešení. Jedno znamená návrat k laboratornímu sklu. Holt se plastového nádobí  zatím nevzdal, ale před použitím jej důkladně promývá.
„Čas potřebný k provedení některých pokusů se tím protáhl až na dvojnásobek,“ stěžuje si kanadský biochemik.

Látky vyplavené z laboratorního plastiku působí na omezené spektrum molekul. Podle Holta mají řešení v rukou výrobci plastového laboratorního nádobí. Měli by přistoupit k výrobě různých plastů a vědci by si vybíraly ty, které jejich experimenty poznamenají nejméně.
„Je to problém, ale není neřešitelný,“ říká Holt.

Reakce výrobců zatím nevzbuzuje velké naděje. Když kanadští vědci kontaktovali firmu vyrábějící jimi používané plasty, nedočkali se odpovědi. Zástupce jiného významného producenta laboratorního plastového vybavení na dotaz redaktorů časopisu Nature odpověděl: „Zatím jsem nezaznamenali, že by kterýkoli z našich zákazníků  měl s některým z našich výrobků problémy způsobené chemikáliemi, o kterých se zmiňuje Holtův tým v publikaci v Science. V zásadě platí, že vysoce citlivé analýzy mohou být ovlivněny povrchovými vlastnostmi zkumavek, ať už jsou vyrobeny z čehokoli. Tohle vědci dobře vědí.“