Možná jste se již také setkali s chlapečkem v oblečku Supermana (nebo podobného akčního hrdiny), či holčičky v šatečkách pohádkové víly, kteří vám zcela vážně tvrdili, co všechno dokážou. I když se jim všemožně snažíte vysvětlit, že nedokáží létat, mizet jako pára nad hrncem, kouzlit, nebo likvidovat zloduchy, je jim to vcelku jedno. Prostě věří, že to umí a hotovo! Nejnovější studie odhaluje, že dokud není dětem alespoň osm let, tak tato jejich víra je jen velmi málo nebo není vůbec spojena s jejich chováním.

Ale nemusí jít pouze o nadpřirozené schopnosti. Děti mohou také věřit tomu, že jsou dobré v úplně „normálních“ věcech: například v matematice nebo jiném předmětu, a to i když jejich výsledky při zkoušení nebo v testech jsou jen velmi slabé. Jiným příkladem je možné agresivní chování, jsou-li s dalšími dětmi, ačkoliv je pro ně samotné obtížné jednat agresivně.

Pamela Davis-Kean

„Děti, které zahájí základní školní docházku, mají dva důležité úkoly,“ říká psycholožka Pamela Davis-Kean z University of Michigan, která vedla tuto studii spolu s kolegy z University of Michigan, University of Minnesota, Indiana University a Duke University. „Tyto děti se musí nejenom učit a prosadit se ve škole, ale také se potřebují zapojit do kolektivu a naučit se spolupracovat s ostatními.“

Výsledky studie, do které bylo zapojeno přibližně 1 600 dětí ve věku od šesti do osmnácti let, naznačují, že nejlepší způsoby, jak pomoci dětem zvládnout tyto klíčové úkoly, mohou být velmi odlišné, a to v závislosti na jejich věku.

Pro tento projekt analyzovala Davis-Keanová a její kolegové data ze dvou odlišných dlouhodobých studií. V jedné studii se výzkumníci ptali dětí na Southeast Michigan na jejich schopnosti v matematice a na očekávané matematické výsledky v příštím roce. Krom tohoto sebehodnocení měli výzkumníci k dispozici i jejich výsledky v matematice ze školních záznamů.

V další studii byly dětem v Indianě a Tennessee promítnuty kreslené filmy znázorňující nejednoznačné události, a pak se výzkumníci dětí ptali, jak snadné nebo obtížné by pro ně bylo jednat v takových situacích agresivně. V této studii byly dotazovány také matky na agresivní chování svých dětí.

Výzkumníci analyzovali spojení mezi přesvědčením a jednáním jak mezi oběma studiemi, tak mezi odlišnými věkovými skupinami. Zjistili, že toto spojení mezi přesvědčením a chováním se posiluje s věkem, a to jak u výkonů v matematice, tak i agresivního chování. A také zjistili, že dokud není dítěti osm, tak toto spojení vlastně vůbec neexistuje.
Podle Davis-Keanové mají tyto výsledky důležité důsledky pro rodiče, učitele a další osoby zainteresované do pomoci dětem při získávání vzdělání a řešení potíží s chováním.

„Je třeba si uvědomit, že prosté sdělení dítěti: „Víš, že tohle je špatné. Proč to pořád děláš?“ nemusí být účinným postupem, zejména dokud není dítěti osm let,“ řekla Davis-Keanová. „Mladší děti sice mohou vědět, co je špatné, ale nedokážou si to spojit se svým vlastním chováním.“

Pokud si vzpomínáte, tak se studií, věnované zkoumání potřeby odlišného přístupu k učení a motivaci dětí různého věku, jsme se již na Oslu měli možnost setkat, a to poměrně nedávno. V článku „Od dvanácti let se učíme jinak“, kde se výzkumníci z Leiden University věnovali porovnání reakce osmi- a dvanáctiletých dětí a dospělých na pozitivní a negativní zpětnou vazbu.

Výzkumníci z týmu Pamely Davis-Keanové dospěli v podstatě k velmi podobnému závěru. „U dětí mladších osmi let může být mnohem účinnějším postupem snaha o přímou změnu jejich chování – buď tím, že jim v nevhodném chování zabráníte anebo je naopak odměníte za vhodné chování. Až u dětí nad osm let věku se můžete pokusit o to, aby se dítě zamyslelo nad svým chováním a očekávat aspoň minimální účinek.“ˇ

Zdroj: University of Michigan