Emeritní profesor geologie a geofyziky na Yale Robert Berner, který je považován za jednu z největších světových kapacit na koloběh uhlíku a síry v přírodě, je průkopníkem modelů rovnováhy CO2 v zemi a zemské atmosféře.

Zvětšit obrázek

Mark Pagani

Mark Pagani, externí profesor biogeochemie, paleoklimatologie a paleooceanografie na Yale: „Tato práce a další nedávné publikace naznačují, že jsme již dosáhli hladiny CO₂ x, která ohrožuje stabilitu ledového pokryvu v polárních oblastech. Tomu, jak rychle bude ledový pokryv a hladina oceánu reagovat, zatím dost málo rozumíme, ale podle velikosti možné katastrofy soudím, že bude lépe nebrat si tuhle složitou lekci jako první praktické cvičení.“

 
Toto tvrzení je založeno na zdokonalených datech klimatické historie Země a následujících pozorováních změn, zejména v polárních oblastech. Autoři je používají jako důkaz toho, jak Země reaguje na minulé změny CO₂  s novějšími modely klimatických změn k prokázání toho, že atmosférický CO₂  se již dostal do varovné zóny.

Podle studie je uhlí největším zdrojem atmosférického CO₂  a jedním z těch co by mohly být nejúčinněji eliminovány. Zásoby ropy již mohou být tak z poloviny vyčerpány. To závisí na velikosti dosud neobjevených zásob. Zachycování CO2 vycházejícího z automobilových výfuků není, takže cesta může vést přes teplárny a elektrárny spalující uhlí, tvrdí vědci ve své zprávě. I proto, že uhlí má větší zásoby autoři usuzují, že „jedinou reálnou cestou k příkrému snížení emisí CO₂  je snižování množství spalovaného uhlí v průmyslových závodech, vyjma těch, kde je CO₂  účinně zachycován a izolován.“

V jejich modelu s postupným snižováním emisí mezi lety 2010 a 2030 by měl atmosférický CO₂  dosáhnout vrcholu 400-425 ppm a pak začít pomalu klesat. Autoři tvrdí, že dosažený vrchol hladiny CO₂  by závisel na přesnosti odhadu zásob ropy a plynu a na předpokladu, že by nejobtížněji těžitelná ropa a plyn zůstaly v zemi.

Autoři naznačují, že znovuzalesnění degradované země a zdokonalení zemědělské praxe, která dokáže zadržovat uhlík, by mohlo snížit atmosférický CO₂  až o 50 ppm. Přitom jasně odmítají myšlenku řešení takzvaného „geo-inženýringu“ s tím, že cena „umělého“ odstranění 50 ppm CO₂  ze vzduchu by vyšla příliš draho; hrubým odhadem na 20 bilionů amerických dolarů.

Zvětšit obrázek

(a) Emise CO2 z fosilních paliv se snižováním uhlí do roku 2030 na základě údajů IPCC a odhadované zásoby fosilních paliv EIA ( Energy Information Administration). (b) Výsledný atmosferický CO2 na základě použití znázornění funkce dynamicky klesající impulzní reakce Bernova modelu uhlíkového cyklu.

Zatímco autoři sice poukazují na to, že cesta k éře „po spalování fosilních paliv“ je úlohou vpravdě herkulovskou, tak i usuzují, že je uskutečnitelná, když se porovná například s úsilím a prostředky, které lidstvo věnovalo druhé světové válce. Vyvozují z toho, že „největším nebezpečím pro lidstvo je pokračující ignorování a neuznávání objektivně zjištěných faktů, které by mohlo mít nevyhnutelné tragické následky.
 

Zvětšit obrázek

Dr. James Hansen

„Naše závěry mají i jednu světlou stránku,“ řekl hlavní autor James Hansen z Columbia University. „Následováním cesty, která povede ke snížení množství CO₂ , můžeme zmírnit počet problémů, které začínají být pro mnohá místa na světě osudné, jako je zvýšená intenzita bouří, rozšiřující se pouště, mizení korálových útesů a ztráta horských ledovců, které poskytují pitnou vodu stovkám miliónů lidí.“

A kdo jsou všichni ti alarmisté, kteří svojí nejnovější studií vyvolávají hysterii zveličováním vlivu CO₂  na zemské klima? Nuže, seznamte se: ředitel Goddardova institutu pro vesmírné studie a profesor na Columbia University James Hansen; profesor geologie a geofyziky Mark Pagani a emeritní profesor Robert Berner z Yale University; Dr. Makiko Sato a Dr. Pushker Kharecha z Goddardova institutu pro vesmírné studie NASA a Columbia University Earth Institute; profesor David Beerling z University of Sheffield z Velké Británie; letošní laureátka Descartovy ceny doktorka Valerie Masson-Delmotte z CEA-CNRS-Universite de Versaille z Francie; profesorka Maureen Raymo z Boston University; docent Dana Royer z Wesleyan University a profesor James C. Zachos z University of California v Santa Cruz.

Pramen: Yale University, The Open Atmospheric Science Journal