„Jste normální?“
Neurážejte se, prosím. Vím, že tuhle otázku člověk nejčastěji dostane v přeplněném dopravním prostředku nebo ve vypjaté situaci na křižovatce. Obvykle má tazatel na normálnost dotázaného velmi vyhraněný názor. V každodenním životě nese slovo „normální“ často silně subjektivní náboj  a nejednou se za ním skrývá předsudek. Slovo „normální“ se však hojně vyskytuje i ve slovníku nejrůznějších profesí. Lékař nám řekne, že máme normální krevní tlak. Statistici užívají slovo „normální“ jako terminus technicus, například ve  spojení „normální rozdělení“.

Ujasnění toho, co považujeme za „normální“ nabývá na významu. Moderní věda nabízí prostředky, s jejichž pomocí jsme schopni posouvat lidstvo od toho, co považujeme za nenormální, k tomu, co vyhlásíme za normu. Za každým takovým zásahem se však skrývá osud člověka, a proto není jedno, jakými kritérii se při definování normality řídíme a co nakonec za normální prohlásíme.

Nejjednodušší se zdá funkční hledisko. Funkci orgánů – od svalu, přes oko až po mozek – lze objektivně změřit a následně pak z Gaussovy „řípovité“ křivky (přídavné jméno „řípovitý“ je v tomto případě odvozeno od jména hory Říp a nikoli od řepy) odečíst, čí orgány podávají odpovídající výkon a kdo má funkce orgánů oslabené. Tím ovšem neodpovíme na otázku, zda je život lidí s méně výkonnými orgány méně kvalitní. Mnozí z nich jsou přesvědčeni, že jejich život je naprosto plnohodnotný. Není těžké propadnout pokušení takové argumenty odmítat s odůvodněním, že stanovisko člověka s méně výkonným orgánem není a ani nemůže být objektivní.

Pokud se tento pohled na normalitu  spojí s názorem, že úkolem medicíny je udržovat normální, nenarušené funkce lidského těla, případně ztracené či narušené funkce obnovit, pak se můžeme dostat do situace, kdy by měl být člověk se sníženou funkcí orgánů léčen, i když to on sám necítí jako újmu a považuje svůj život za zcela plnohodnotný.
Názorně ukazuje úskalí takového přístupu příklad dívek, které zdědily dispozice k malému tělesnému vzrůstu a lékaři se je rozhodli léčit růstovým hormonem. Předpokládali, že se dívky po léčbě budou lépe cítit mezi svými vrstevníky. Reakce dívek lékaře zaskočila. Děvčata před zahájením léčby o své tělesné výšce příliš nepřemýšlela a brala ji jako fakt. Nepovažovaly samy sebe za „nenormální“. Tenhle pocit se u nich dostavil až po zahájení léčby. To , že je lékaři považovali za příliš malé a vybrali je pro léčbu, vnímala děvčata jako oficiální verdikt  o své nenormálnosti, z níž se mohou vymanit jen díky léčbě.

Lidé, kteří se vymykají normám, mohou mít sice problémy se zařazením do společnosti, ale ty můžou pramenit z toho, že většinová společnost nedokáže tyto výjimečné jedince přijmout takoví, jací jsou. Zaznívají proti i hlasy volající po tom, abychom ve spojitosti s člověkem přestali termíny „normální“ a „nenormální“ užívat. Měřítko pro normu je silně poplatné době a je subjektivní. Není to tak dávno, co byly rezavé vlasy považovány za nenormální a sloužily jako vodítko k odhalení čarodějnic.

Ten, kdo se vymyká fyziologickým a anatomickým normám, nemusí být nutně postižen sníženým výkonem orgánů. Dokládá to pozoruhodný případ britského studenta trpícího hydrocefalií. Při tomto postižení se v mozkové komoře nadměrně hromadí mozkomíšní mok a jeho tlak vede k drastickému snížení objemu mozkové tkáně. Mozek studenta měl ve srovnání s průměrným lidským mozkem jen desetinový objem a zjevně nefungoval běžným způsobem. Přesto žil student naprosto plnohodnotný život a při IQ testech dosáhl 126 bodů, což je výsledek vysoko překračující stobodový průměr.    

Někteří etici proto považují za normální a zdravé všechny lidi, kteří jsou schopni dosáhnout svých životních cílů. Životní cíl pak definují jako stav, který je nutný pro minimální a dlouhodobý pocit štěstí. Protože pocit štěstí je ryze individuální záležitost, docházejí k závěru, že i definice normálního a nenormálního je individuální. To, co jeden považuje za normální, bude jiný člověk vnímat jako nenormální. Každá lidská skupina má přitom tendenci považovat sama sebe za normální  a příslušníky jiných, odlišných skupin za nenormální. To je zřejmě kámen úrazu při jakémkoli dělení lidí na normální a nenormální. A tak se nabízí otázka, zda si musíme z definic normálnosti nutně nějakou vybrat a zda vůbec potřebujeme odlišovat normální lidi od nenormálních. Jsou zřejmě situace, kdy to je hodně důležité. Například při určení svéprávnosti  u pachatele trestného činu. Na druhé straně jsou zcela jistě i životní situace, kdy je otázka normálu zcela podružná.

Celý pořad bude ke stažení ve formátu MP3 v archivu českého rozhlasu Leonardo na http://www.rozhlas.cz/leonardo/audio/

Zároveň si jej budete moci v kompletní textové i zvukové podobě otevřít i na http://www.osel.cz/audio-video.php